Co myslíte?
/*perex*/
Dá se to?
Včera jsem přišla na jednu... ne vlastně více podstatných věcí. Ta první a nejdůležitější, že Kitsune přiznala svou chybu, já přiznala svou a shodli jsme se s klidem. Ona se bála hádky tak jsme to neřešili přímo a já se bála toto téma naťuknout.
A opět něco¨jsem si přiznala. Nemám už žádné sebevědomí. Nevěřím si už v ničem, včera ze mne vyprchaly původní zbytky a ono nově utvořené za poslední rok.
Pamatuji si na dobu ve školce, kdy jsem jím překypovala. Troufala jsem si na mnohé věci a věřila v sebe samu. Nebylo to přehnané, ale přiměřené tomu co jsem uměla. A pak přišli lidé jako jsou mí spolužáci, starší děcka v kroužku a podobně. Mé sebevědomí postupně vyprchalo. A když se opět začalo tyčit, někdo jej zase shodil.
Kitsune o tom snad ví, i dneska jsme se o tom bavili. Někdo mi jej sebral včera poslední jeho zbytky. A já hledala utišení v bolesti. Proto teď vypadám tak, jak vypadám. Nebudu to rozepisovat, k tomu si udělám potom jiný článěk.
Navíc ráno, když jsem byla na PC jsem dostala další podpásovku od někoho na FB. Zabolelo to a já nedovedla nic na to říci. Pohybuji se na nestabilní plošině a snad jen díky Kitsune jsem ještě nespadla.
Škola mi udělila lekci, jakou jsem si snad i zasloužila. Asi jsem měla patřit mezi ty, po kterých se může šlapat a vydírat je a ubližovat, dělat naschvály, aby se s ním skoro nikdo nebavil. Co si pamatuji, takových 5 kamarádek co jsem měla ve škole jsem ztratila. Jedna byla v b-čku a my byli znepřátelení, Další se odstěhovala. Pak v 6. třídě se se mnou začalo bavit více lidí a přijmuli mne mezi sebe, ale opět jsem byla odstrčena tou, která mne tehdy do kolektivu dostala. Změnila se a já to neuměla. Jsem zaostalá vůči všem, věřím na nadpřirozeno a ještě nedávno jsem se rozhlížela do okolí, abych snad i našla víly.
Vzpomínám si na asi 4. třídu. Měli jsme kreslit svého nejlepšího kamaráda a já nakreslila svoji vybájenou postavu, byla podobná Cornelii z WITCH. A děcka to poznali a pak se se mnou za to nikdo nebavil. Byla jsem tiché dítě co nemělo potřebu se někam vnucovat, ale občas mi ta samota lezla na nervy. Byla jsem starší jak ostatní co se mnou měli společné zájmy, ale byla to děcka nebrali to tak vážně a vrstevníci byli mentálně asi více vyspělí a zajímali se o módu, kluky a tak v době, kdy já milovala kreslené pohádky, digimony, anime a tak.
V kroužku s Kitsune jsem se potkala díky mé babičce. TA mi v mnohém rozumí, ale neuměla bych jí svěřit úplně vše i když ji mám nadevše ráda. Kitsune i já jsem byli tehdy takové ,,zaostalé" oproti našim vrstevníkům a tak jsme se rychle spřátelili. Mluvili jsme spolu o tom co nás bavilo, o knihách, jenž jsme obě tak rády četly.
Když se dívám do minulosti neuměli jsme dělat problémy. S ní mi rostlo ssebevědomí i v kroužku,ale spolužáci ve třídě mi jej opět sráželi. A tak to šlo stále. Pak si pamatuji na lyžák v sedmé třídě. Probrečela jsem noci. Slyšela jsem, jak mne holky pod rouškou tmy pomlouvají v dojmu, že spím. Nešlo o to, že mne neměly rády, ale šlo o to, že ony mne pomlouvaly za to, do čeho mne navedly ony samy. Doteď nevycházím s mnohýma a jenom poletuji jako pírko ve vzduchu od jednoho břehu k druhému.
Mám jednu úžasnou kamarádku v osmičce, s níž si příjdu docela užitečná, jak se bavíme a tak. Není to přímo jako s Kitsune, jisté mezery ohledně toho co nás zajímá tam jsou, ale troufám si říci, že jsme vždy našli něco společného. Jsem ráda, když si najde kamarádku, ale doposud ji nic pořádně nevyšlo a já nejsem úplně ta pravá s Kitsune. Jsem ráda, když se občas sejdeme všechny tři a pobavíme se. Ten výkend kdy jsme se sešli byl úžasný a klidně bych si jej i zopakovala, ale mám pocit, že se na mne po tom minulém článků dívá skrz prsty, i když ten článek byla v podstatě moje zpověď vůči Kitsune, jelikož jsem již nevěděla, jak o tom tématu začít mluvit, protože jsem zbytečně byla na všechny hnusná a nikdo nevěděl proč. Teď se nám povedlo si o tom promluvit a hrajeme momentálně jednu malou hru.
Odpoledne se uvidíme jak jinak a musím říci, že se i na tu hru těším. Je to děcká naivní ha, co se hraje v animech nebo tak, ale já ji prostě chci zkusit. A Kitsune souhlasí a za to jsem ráda. Jde o jednoduchý princip. Kitsune přijede do Mariánek a prozvoní mne a já začnu stopovat čas. Bude mít přesně 60 minut na to, mne najít někde po místech, kde spolu chodíme. Když mne nenajde prostě ji zavolám kde jsem, ale musím říci, že se na tu hru těším. A Kitsune co jsem tak vypozorovala taky. V noci jsme si psali a to dost dlouho a i usmířili a trochu si to vysvětlili. Přestáli jsme to,, jenom jsme si to potřebovali vyříkat. Takže prosím berte minulý článek s rezervou, vím, že jsem byla hnusná, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat a neumím po Kitsune řvát a nutit ji k takovým tématům slovy. Tak jsem to prostě napsala.
Zažili jsme spolu hodně, Kitsune vzpomínala i na to, jak jsme se obě rozbrečeli.Bylo to snad i kvůli hlouposti, ale byli jsme spolu a brečeli spolu. Pak jsem se dívala na naše staré fotky. A trochu litovala toho co jsem si udělala. Způsobila tak zbytečně bolest a teď její následky tajím. Byla to hloupost.
Ale je mi mnohem lépe než předtím. Hlavně když mi napsala poslední SMSku:
Uz jdu... Uz jdu ale jak rikam
netrap se a usmej se pro me
at se spi lepe
Dobrou noc veverko moje
A v ten moment jsem se vážně usmála a šla spát. Stejně jsem moc nenaspala, ale je mi lépe jak předtím a to je u mne hlavní a snad i Kitsune. Kočičko moje! Klïdně mi můžeš vybrat nyní celý šatník, je mi to jedno, hlavně ať spolu zůstaneme. Jsme dvě polovičky jak se říká, ale dvě oddělené polovičky, které nejsou celek se používá v označení, když něco si přece jen úplně nerozumí. Každá jsme jedno křídlo. A s jedním křídlem nejde létat, zatímco bez poloviny duše lze si myslím žít.
Dokonce si teď představuji , že mi něco trhá duši k ní... že jsme spojené neviditelnou nití... docela si představuji, jak v noci ležela a já taky a psali jsme si, že jsem ji jakoby zvrchu viděla. Bolelo to... Kitsune můžeš mi odpustit vše co jsem udělala? Klidně mi nadej, řekni mi co ti vadí taky, jenom ať o sobě víme toho tolik, co je potřeba.
Žádné komentáře:
Okomentovat