Neobjímej mne aneb tu veverku umíš dobře

Dneska je 1.března a mám pocit, že tento den je... divný!

/*perex*/

Ano a to hodně. Ve škole se cosi řešilo s policií a ve fyzice dvě holky u nás odstaly záchvat. Mají tetanii... První odpadla jedna a pak druhá. Nebudu to více rozepisovat, jenom, že přijela pro ně sanitka a jedna mi tam sebou sekla na zem a my jis Kikou nestihli zachytit.

Musím říci, že jsem z toho byla špatná celý den. Jen tak tam stát, vidíte jak nemohou dýchat, jak se třepou a třeba ztrácí vědomí a nemůžete nic dělat jenom čekat a uklidňovat je. Celý den mi pak byla zima a rozhodně jsem nevnímala. Ani oběd jsem nezvládala sníst. Tohle se jen tak nestává. Do očí se mi dostávaly slzy, které jsem úspěšně zamrkávala až do určité doby...

Do doby, kdy mne obejmula Kitsune. Řekla jsem ji, jak jsem se cítila a ona mne obejmula a rozbrečela se se mnou. Pak jsem měla ještě jednou na mále, ale to už se nestalo. Kitsune je vážně jediná, kdo mi pomůže. Obejmula mne, vyslechla a uvolnila tím, že mne rozbrečela.

Přiznala jsem, že jak je odvezla ta sanitka, vybavila jsem si v záchvatu Kitsune a to mne málem položilo. Mám pocit, že ještě chvíli a odvezou jednou i mne. Ten strach co tu je, měla jsem ji říct: ,,Přiber nebo si mne nepřej!" i když vím, že by se tím nic moc nezměnilo. Jenom doufám, že ani jedna z nás to nedostane nebo... nebo... já nevím! Je mi zase do breku... nevím co dělat.

Pokoušela se mne rozveselit ,,veverkou". Je to takový zvláštní zvuk... no musím říci, že mne rozesmála to ano. Ona ví, co udělat. Nevím co bych bez ní dělala. Kitsune...

Děkuji ti za vše. A už se těším na tábor... snad tě nebudu lovit v křoví... nebo Ruměnku někde na startu....