Dostali jsme za domácí úkol napsat tři krátké příběhy kde se musí objevit věta: ,,Nikdo to nečekal." a slohovým útvarem je vyprávění. V jenom příběhu musí být věta na začátku, po druhé uprostřed a po třetí na konci. Napsala jsem tu,kdy má být na začátku. Už mám nápad i na další krátký příběh, ale uvidí se dneska se mi to sepisovat nechce. Takže tady je první ze tří příběhů, upozorňuji, že je to trošičku blbost, ale prostě se mi to líbí.
Život je dar, co se neodmítá a nezavrhuje, ale přestože se jej opovážíš vrátit, zaplatíš za něj tu nejvyšší cenu a tvoji blízcí taky. Dostaneš do ruky něco, čemu ani nerozumíš a neumíš to ovládat. Neseš pouze následky této nevědomosti. ,,Nikdo to nečekal." : ozvalo se jednoho rána ve zprávách. Tehdy jsi tomu nevěnoval pozornost. Byla to pohádka co se tě nijak nedotkla. Mladý kluk spáchal sebevraždu. Tehdy ses maminky ptal: ,,Co je to sebevražda?" a ona nad tím jen mávla rukou. ,,Tebe se to netýká ani nebude, takže to vědět nepotřebuješ." Pamatuješ si vůbec ještě na ta slova? Tehdy byl život ještě pohádka, ve které si žil a nenechal jsi se přesvědčit, že ty dny co bereš jako film se mění a stávají se skutečnější než si přeješ. Dříve než jsi se vzpamatoval jsi stál na rozcestí. Na kraji budovy a připravoval ses k letu, jako anděl, co však ztratil svá křídla a byl vydán na pospas něčemu čemu nerozuměl. Pamatoval sis vůbec , co tomu předcházelo?
Jako dítě jsi byl pěkný neposeda, ale s věkem ses uzavíral do sebe a stavěl hradby, jenž nebylo možné překročit. Těžko říci, kdy jsi nad sebou ztratil kontrolu. Stal jsi se čarodějem z pohádky. Bez citu a cti jsi podváděl a ničil -byť nevědomě- sny jiných. Asi si už nevzpomínáš, ale někomu jsi způsobil následky, které se nedali přehlédnout. Zničil jsi rozkvétající květinu v nitru malé dívky co stále věřila, že život je pohádka. Všiml sis vůbec toho? Asi ne. Jakožto čaroděj, co se prochází po chodbách svého území, za než bylo pokládáno téměř celé město, jsi měl právo popotahovat provázky osudu a s oblibou jsi to dělal.
Jako každou zimu jsi chodíval do zchátralého zámku a z věže pozoroval titěrné bytosti, jak se ženou za svými sny. Nechápal jsi jejich význam, nechal jsi zapomenout na dny tvého dětství. Připadal sis čím dál tím zoufalejší. Přál sis být sám, ale malá dívka ti to nedovolila. Vstoupila i bez tvého milostivého svolení do věže a s plyšovým zvířátkem v ruce se vyklonila z okna, Napadlo tě tehdy, že by jsi mohl shodit, ale okamžitě jsi to zavrhl a zděsil nad pomyšlením, že něco tak zvrhlého mohlo tvůj mozek napadnout. Stává se snad z tebe špatný člověk? Pohled na dívku, která vypadala jako princezna Rapunzel tě přiměl se zamyslet. Zavzpomínat na věci již dávno minulé. Slyšel jsi housle a hlas tvé mámy, jenž ti čítávala pohádky. V očích se zaleskly slzy a dopadaly pozvolna na zem, jakoby se spouštěl vlahý déšť. Dívenka se na tebe otočila a jemnou ručkou s kapesníčkem ti stírala slzy. Darovala ti něco, co kdysi tvá maminka. Srdce a možnost milovat a snít. Nenápadnou schopnost, avšak ona mohla dokázat nejvíc. V té věži jsi uvěřil, že to byla reinkarnace tvé maminky. Tu dívku jsi již vícekrát neviděl. Čekal jsi do jara, ale nic.
Když rozkvétaly pod hradbami zámku třesně, hnulo se v tobě něco, co jsi nedokázal jen tak ignoroval.
Řídil jsi se instinktem a následoval vyšlapanou cestu šílenství. Vedlo tě za ručičku jako malé děťátko vodívala jeho maminka, ale ona přeci zemřela ne? Stále jsi ji vidět. Krásná vidina a krásné sny, ale tvá duše měla zakázané snít. Nemohla existovat ve víru dětských pohádek, zažila příliš mnoho skutečných událostí. Vidina jediného východiska tě poháněla vpřed. Neohlížel jsi se za sebe, protože tam bylo plno bolesti a smutku a ty jsi toužil létat. A najednou jsi stál na kraji hradeb a matně ses snažil vybavit si něco, co by nebylo v životě bolestivé. Srdce se v tobě chvělo a dech se stal nepravidelným. Bál jsi se tehdy? Odevzdával jsi dar boží. Odrazil jsi se a rozpřáhl ruce jako pták křídla, ale nepovedlo se ti plachtit. Padal jsi níž a níž a tvé tváře šlehaly lístky třešní. Padal jsi přímo mezi ně. Jaké jsi měl poslední myšlenky se nikdo nedozvěděl. Dopadl jsi mezi kvítí, ozvalo se zlověstné zakřupání co ti připomnělo chroupání ovesných vloček, krev se rozprskla jako inkoust po lístcích a tvá duše opustila schránku těla. Tohle už nebyla pohádka,
Následujícího dne zprávy rozhlásili co se stalo a malé dítě se ptalo maminky: ,,Mami, co je to sebevražda?" Maminka pohlédla na své malé děťátko a smutně se pousmála: ,,Odmítl dar, který se neodmítá. Je to bláhové nemyslíš? Opustit všechny co jsou tady?" Malý kluk přikývl a dál si žil ve svém světě pohádek připravený jednou dospět. Řekni, kdyby ti tehdy maminka odvětila tuto větu spáchal by jsi sebevraždu? Na jakých maličkostech to záleží.
Žádné komentáře:
Okomentovat