Vraťme se do období, za kterým jsem udělala tlustou čáru (od toho je název této rubriky)...
Pojďme se navrátit do minulosti...
Bylo záři před 4-mi lety, když jsem poprvé vstoupila do místnosti Chovatelského kroužku. ¨Bylo úterý.... vždy to bylo úterý. Tehdy rok předtím jsem opustila sbor, jelikžo mne to už nebyvilo a chtěla jsem něco jiného. Vděčím za to babičce, to ona mne tam tehdy přihlásila, ona objevila, že tam ten kroužek je. Vždy jsem se držela dál, bývala jsem opatrná i jako menší. Určitě jsem se rozhlížela a- i když si to téměř nepamatuji- se mi tam líbilo. Vím, že v rohu byla opička, jmenovala se Sašenka, teda myslím už je to dávno. Naše vedoucí Zuzka mne se vším seznámila, vím že tam chodili Nikola -se kterou jsem se později bavila- a její bratr a pak Veronika. S ní jsem si asi tak rozuměla nejvíce, Zuzka v nás velmi rychle našla pomocnou sílu a my dvě jsme vždy nahoře v patrě krmili a starali se o ptáky, povídali jsme si s nimi i spolu, občas jsme po sobě i házeli proso a oves a vždy jsme byli Zuzce k ruce, když nás potřebovala. Hlavně tedy, když potřebovala pohlídat děcka u králíků. To jsme jednou seděli jedna v klubovně a druhá je hlídala a když jsme se co 2 minuty prozvonili, tak jsme se vystřídali. To byl úplný začátek. Neznala jsem její příjmení, ani kolik ji je let, na začátku mi vypadlo i její jméno. Bavili jsme se spolu, ale byla mezi námi zeď, kterou vystavila částečně každá z nás.
Pamatuji se, že když jsme jednou házeli po sobě proso, já to trochu přehnala a hodila jsem ji ho za triko. Tehdy se nam ne rozzlobila i když jsme tohle dělávala často. Pak jsem však zjistila, že nosí korzet a pár zrníček ji zapadlo i za něj... pomohla jsem ji s tím, bylo to zvláštní tohle vidět. Později jsem to viděla u jedné spolužačky, ale u Veroniky to bylo poprvé. Dva roky jsme tam chodili, když tu Veronika jednou nedorazila. Na začátku roku mi bylo řečeno, že se přihlásila na čtvrtek. Tak jí zuzka volala. Domluvili se, že bude chodit v úterý, ale ona nepřišla. Zuzka mne tehdy žádala ať jí také zavolám, ale já se na to vykašlala a radši jsem si našla jinou kamarádku a to právě Nikolu. Nevěděla jsem, že Veronika nastupuje na jinou školu a že robíhá mnoho změn a jaksi nemá na kroužek čas. Nezajímalo mne to. Já tam chodila a to bylo hlavní.
Pamatuji se, že prázdniny před tím zářím, kdy nepřišla, jsem byla u babičky a ona mi volala, tedy její otec. Diktovali mi nový e-mail a já jsem řekla: ,,Tak si ulož ten můj starý." ale ona že ne, že já si mám uložit ten její nový. Pamatuji se ještě, že ten poslední rok co jsme ještě do kroužku chodili spolu, jsme nosili na ukázku knihy, co nás takto zaujali, ona edici Darrena Shana.
Pak nastal rok, kdy jsme se již neviděli. Já se bavila s Nikolou, vymýšleli jsme si svůj vlastní svět, začala u mne Naruto mánie i když k anime jsem se dostala jinak, ale to je jiný příběh. Prostě jsme se bavili s Nikolou, na Veroniku jsem téměř zapoměla a Zuzka to už také přestala řešit. Snažila jsem se zapadnout ve třídě mezi spolužáky, oblíkala jsem se už trochu do jejich módy -ale podpatky nenosím ani jsem nenosila ani příliš krátká trika- a používala částečně jejich slovník, co lze občas ještě slyšet, ale nikdy jsem nemluvila až tak sprostě. Byla to sedmá třída a já měla jet na lyžák. Takže týden bez kroužu a Nikoli... no a co že. Byla jsem v knihovně a hmátla po dvou knížkách co mne zaujali, i když jsem nepočítala s tím, že je přečtu, jelikžo měl být perný program. A přesto jsem obě přečetla a konec té knihy mi docela vyrazil dech. Jmenovalo se to upíří hora a na konci byla zvýrazněná poslední věta. Tehdy jsem si po tom roce vzpoměla na Veroniku... ona mi tehdy tu knihu ukázala a řekla: ,,Poslední věta je vždy napsaná vzadu tučně přes celou stránku... jako tady *ukazovala mi knihu* Upustí tě na kůly až zemřeš...." A právě tuhle větu jsem četla já. Od té doby jsem začala číst Darrena Shana.
Vždy jsem byla takové dítě co rádo fantazírovalo a udělalo to co mělo občas na mysli. Najednou jsem najela po pár měsících na svůj e-mail a tam byla zpráva právě od Veroniky. Začali jsme si psát. Zjistili jsme, že obě máme rádi anime a mangu, shounen ai a yaoi a i Darrena Shana. Začalo dopisování přes ICQ a nakonec jsme sse nějak na jaře sešli ve středisku... kde to všechno začalo tam to také pokračuje. Pomáhali jsme Zuzce na akci a sami jsme se bavili. Tentokráte jsme měli každá jiný přístup a dali jsme se dohromady. Tehdy jsem jako blogerka pořád měnila přezdívky, ale ona již měla stálou, ale já ji tak neříkala. A Veronika se opět přihlásila od kroužku. Snažili jsme se bavit i s Nikolou, ale ona nepřenesla, že se Veronika vrátila a já se zajímám o ni. Vždy jsem trochu věřila svým instinktům a tak jsem radši se začala opět bavit s Veronikou. Vytvořili jsme si vlastní svět a ten jsme probírali na ICQ. Na začátku jsme se třeba odpojili i bez toho ahoj. Ale čím déle jsme si psali tím více jsme se poznávali i když přes postavy co jsme si vytvořili. Začali jsme se scházet i o výkendech a říkali jsme tomu srazy. První byl o focení. Tehdy jsem měla přezdívku něco se světlem... a ona už měla tu svou, ale já ji tak stále neříkala. Na začátku se ona stávala lolitkou a já se pokoušela o gotik, ale pak mne to pustilo.
Před prázdninama mi pustila něco od Moi Dix Mois a povídala mi o Manovi. Já tehdy měla radši tu jemnější hudbu, tak mne to moc nechytlo, ale respektovala jsem ji. A pak nastali prázdniny a já na týden odjela k druhé babičce do Hošťálkovic. A tam jsem najela na blog Haru a četla jsi scan z popcornu o An Cafe a pustila jsem si jejich hudbu. Zaujala mne a pak se to rozjelo. Najendou jsem se snažila být Oshare kei -což mi vydrželo hodně dlouho- a poslouchala jsem jejich hudbu. Pomalu jsem se do toho dostávala a časem jsem si oblíbila i jiné. O mých narozeninách jsem pozvala i Veroniku, ale tehdy už to nebylo Veronika. Ani já jsem nebyla Lucie. Tehdy už ona byla Kitsune a Já Neki a tak jsme si říkali i když ne tak často. Rok šel dál a obě jsme se zdokonalovali, ona si utvořila svůj styl prostě extravaganci která ji slušela, má občas prvky lolity občas prvky OK i VK a podobně. Já zůstávala u OK i když se mi ten její styl ohromně líbil, ale nechtěla jsme se kopírovat. Ale pak to časem přišlo a já si koupila bílou halenku se šněrováním a bíločernou mřížkovanou sukni, co se mi prostě zalíbila. Ona mne pochválila a ta halenka se ji také líbila a pak to začlo. Přetvořila jsem si svůj styl na podobný jejímu i když neúmysln, ale nosím co se mi líbí.
O prázdninách jsme jeli na tábor. A ten to všechno dovršil. Stali se z nás nerozlučitelné bytosti, trávili jsme spolu každou volnou chvíli, oblékali jsme se podobně a lidi si pomalu zvykly. Hlavně Zuzka z nás musela být nadšená. Prázdniny však končili a já myslela, že se zase budeme vídat pouze o výkendech, ale to ne teď už jezdíme pořád za sebou a já budu mít měsíčník protože za týden jsem schopná projezdit až 15 jízdenek a to je podle mamky moc a výhodnější je ten měsíčník. Kitsunina uzavřenost už není to co bývala, klidně teĎ Zuzce jsme hráli divadlo, bavili jsme se a navzájem si velmi rozumíme. Ve volejbale kde chodíme si nás trenérka i plete, jelikož se i oblíkáme podobně. Máme stejné kabáty, čepice apod. Tohle tsejné oblíkání vzniklo na táboře a hlavně teď v zimě. My dvě jsme teď nerozlučitelné a dalo by se říci, že i na sobě závislé...
Tak tohle je náš příběh... Dalším příběhem ze života přispěji kdo ví kdy... Nyní však asi Psycho Paradise zamrzne a já bych si měla také trochu odpočinout. Píšu to zde od rána...
Takže prozatím se loučí Neki ver Leth
Vždy jsem byla takové dítě co rádo fantazírovalo a udělalo to co mělo občas na mysli. Najednou jsem najela po pár měsících na svůj e-mail a tam byla zpráva právě od Veroniky. Začali jsme si psát. Zjistili jsme, že obě máme rádi anime a mangu, shounen ai a yaoi a i Darrena Shana. Začalo dopisování přes ICQ a nakonec jsme sse nějak na jaře sešli ve středisku... kde to všechno začalo tam to také pokračuje. Pomáhali jsme Zuzce na akci a sami jsme se bavili. Tentokráte jsme měli každá jiný přístup a dali jsme se dohromady. Tehdy jsem jako blogerka pořád měnila přezdívky, ale ona již měla stálou, ale já ji tak neříkala. A Veronika se opět přihlásila od kroužku. Snažili jsme se bavit i s Nikolou, ale ona nepřenesla, že se Veronika vrátila a já se zajímám o ni. Vždy jsem trochu věřila svým instinktům a tak jsem radši se začala opět bavit s Veronikou. Vytvořili jsme si vlastní svět a ten jsme probírali na ICQ. Na začátku jsme se třeba odpojili i bez toho ahoj. Ale čím déle jsme si psali tím více jsme se poznávali i když přes postavy co jsme si vytvořili. Začali jsme se scházet i o výkendech a říkali jsme tomu srazy. První byl o focení. Tehdy jsem měla přezdívku něco se světlem... a ona už měla tu svou, ale já ji tak stále neříkala. Na začátku se ona stávala lolitkou a já se pokoušela o gotik, ale pak mne to pustilo.
Před prázdninama mi pustila něco od Moi Dix Mois a povídala mi o Manovi. Já tehdy měla radši tu jemnější hudbu, tak mne to moc nechytlo, ale respektovala jsem ji. A pak nastali prázdniny a já na týden odjela k druhé babičce do Hošťálkovic. A tam jsem najela na blog Haru a četla jsi scan z popcornu o An Cafe a pustila jsem si jejich hudbu. Zaujala mne a pak se to rozjelo. Najendou jsem se snažila být Oshare kei -což mi vydrželo hodně dlouho- a poslouchala jsem jejich hudbu. Pomalu jsem se do toho dostávala a časem jsem si oblíbila i jiné. O mých narozeninách jsem pozvala i Veroniku, ale tehdy už to nebylo Veronika. Ani já jsem nebyla Lucie. Tehdy už ona byla Kitsune a Já Neki a tak jsme si říkali i když ne tak často. Rok šel dál a obě jsme se zdokonalovali, ona si utvořila svůj styl prostě extravaganci která ji slušela, má občas prvky lolity občas prvky OK i VK a podobně. Já zůstávala u OK i když se mi ten její styl ohromně líbil, ale nechtěla jsme se kopírovat. Ale pak to časem přišlo a já si koupila bílou halenku se šněrováním a bíločernou mřížkovanou sukni, co se mi prostě zalíbila. Ona mne pochválila a ta halenka se ji také líbila a pak to začlo. Přetvořila jsem si svůj styl na podobný jejímu i když neúmysln, ale nosím co se mi líbí.
O prázdninách jsme jeli na tábor. A ten to všechno dovršil. Stali se z nás nerozlučitelné bytosti, trávili jsme spolu každou volnou chvíli, oblékali jsme se podobně a lidi si pomalu zvykly. Hlavně Zuzka z nás musela být nadšená. Prázdniny však končili a já myslela, že se zase budeme vídat pouze o výkendech, ale to ne teď už jezdíme pořád za sebou a já budu mít měsíčník protože za týden jsem schopná projezdit až 15 jízdenek a to je podle mamky moc a výhodnější je ten měsíčník. Kitsunina uzavřenost už není to co bývala, klidně teĎ Zuzce jsme hráli divadlo, bavili jsme se a navzájem si velmi rozumíme. Ve volejbale kde chodíme si nás trenérka i plete, jelikož se i oblíkáme podobně. Máme stejné kabáty, čepice apod. Tohle tsejné oblíkání vzniklo na táboře a hlavně teď v zimě. My dvě jsme teď nerozlučitelné a dalo by se říci, že i na sobě závislé...
Tak tohle je náš příběh... Dalším příběhem ze života přispěji kdo ví kdy... Nyní však asi Psycho Paradise zamrzne a já bych si měla také trochu odpočinout. Píšu to zde od rána...
Takže prozatím se loučí Neki ver Leth
Žádné komentáře:
Okomentovat