Aneb Neki si zase....
Zase nevím. Vážně nadpis mi nijak nesouvisí.
Začínám býti velice soutěživá. Už to není zdravé. Soutěžím podvědomně s Kitsune. Ona začala psát povídku (Tramvaj) a já hned musela začít taky. Už to přeháním. dokonce kvůli ní, abych měla náskok jsem dopsala další díl Stračích křídel. Ničí mne to nemyslíte? Vždy když chci Kitsune dohnat nemám s povídkama trpělivost. Mají na konci velůmi rychlý spád a nikdy nejsou moc dlouhé nevšimli jste si? Prostě nejsem trpělivá a nikdy nenapíši celou dlouhou povídku, ale krátkou a moc ani nedává smysl. Nejsou dobré hlavně díky tomu, že snad kdybych se snažila, tak bych přece jen mohla splodit něco lepšího. Snad na nějakou dobu bych si mohla dát oddych. Na nějakou dobu bych povídky psala, aniž bych je ovšem dávala na blog. Takže bych se třeba ani neozvala. Co myslíte?
Když už jsme u té soutěživosti začala jsem se opět učit na kytaru a opět jenom kvůli Kitsune. Ona začíná taky a já bych chtěla mít opět náskok. Jsem hrozná že.
Ve škole jsem jednomu klukovi vysvětlovala Harajuku módu. Snažil se to pochopit je hrozně fajn. Je to ten Kuba o kterém jsem již psala, že mi dělal titulky k filmu. Ještě jdnou děkuji.
A teď spíše co se týče Ruměnky. Neuvěříte mi.
Přišla do školy a na sobě krásnou halenku s rukávy na to bílou s krátkými rukávy a pak vestičku z New Yorkru černou. To by ještě šlo a pak riflovou sukni, punčocháče zdobené a řekla o sobě, že je kodona.
S kodonou to nemělo nic moc společného, sice moc se o to nezajímám, ale snad vím, že sukně tam nepatří. A pak řekla, že je Kodoma. Zřejmně ji to nedošlo, ale kodoma je ta skříň.
A dneska jsme šli na oběd a řekla nám že s náma nesedí, a sedla si k jednomu klukovi. Neříkám, že to byl podraz, ale mohl si k nám sednout i on. Ne, ona prostě se za nás před ním stydí. Docela mne to i zamrzelo. Už začínám vzdávat to, že bych ji pomohla k tomu se změnit. Ona prostě asi zůstane mezi těma ostatníma. Já na to již nemám nervy.
Dneska mi navíc řekla, že má objednané kapesní hodinky za 120 nebo kolik z 18. století. Měla jsme chuť ji říct, že takové hodinky by asi stály více ne? Prostě vyrobené kapesní hodinky v dneštním stylu. Já o mých nikdy neřekla, že jsou z jiného století. Jsou z itálie on taťky, alej iž je mám já. Měl je v šuplíku asi 3-4 roky možná déle. Měla jsme pocit, jakoby mi tím chtěla něco říct. Nevím co, ale měla. Stejně je mi to jendo. Mám své hodinky ráda, jsou originální a jsou prostě moje.
Teď zpět k povídkám. Začala jsem uvažovat, že dopíši Porcelánovou duši. Bylo by to úplně jiné, ale ještě uvidím. Prozatím však se loučím na dobu neurčitou.
Neki ver Leth
Žádné komentáře:
Okomentovat