Opět asi stránka ve wordu této povídky z minulosti Raiu... zatím docela netáživné však někdy se dopracuji k zajímavějším věcem... snad...
Hrdlo se ji stáhlo a začala chroptět, přílišná námaha ji nesvědčila. Nedávno přežila krutou nemoc a za život děkovala právě tomu dítku, to dítko, její malé dítko, jenž vychovala jako vlastní. Neznala jeho rodiče, avšak tušila, že dítko nebude obyčejné. Ten pohled černých hlubokých očích a černé vlasy jenž byly už tehdy přehnaně dlouhé na dítě- dosahovaly až nesmyslně skoro ramen- avšak žádný smích z úst děťátka nevyšlo. V lidské péči trpělo, ale v lese by bylo zabito- co bylo pro něj lepší? Zemřít či trpěti? Tuto otázku si žena pokládala často. Myslela si, že nikdy nepocítí lásku k lidské bytosti, ale to co se tehdá v době její nemoci stalo ji vyvedlo z hlubokého-tak hlubokého až si myslela, že je to jistota, jenž vidí před sebou- omylu.Tak ráda vzpomínala.
Byl deštný den a žena stonajíc ležela v posteli a upírala kalné oči na faráře, jenž se ji snažil ze všech sil pomoci k úlevě- i když se topila nadále v horečkách a blouznění- a staral se o její malé dítko.
Stál tehdá nad její postelí a nevěděl jak ji povědět o ztrátě toho dítka. V takto děštivý den, kdy vše bylo kluzké a nebylo možno poslat nikoho do města, aby došel pro lék či lékaře matce- opatrovnici- toho dítka.Zpráva, jenž by mohla ranit už tak poškozené srdce, lítala ve vzduchu stále neotevřena.Mohla tušit, co se stalo téhož dne, před farářovým příchodem, ale jisto jistá si býti nemohla.
Farářovo odkašlání ji znělo jako bouřka, jako vichr, jenž přináší neštěstí ne úlevu a objetí milosti a lásky, o niž měla tehdá nouzi.Otevřel ústa a prní slova která se dostala ke sluchu jejímu, ta která mají dávat malou naději, ta slova již ji začala děsit. V očekávání kruté zprávy se zavrtala hloub pod péřovou peřinu. Oční víčka ukryly bolest a strach, který se zračil v daru lidského okna do duše a dalo se v něm čísti jako v knize otevřené všemi jazyky psané.
Ztracené dítko…Její malé dítko, někde tam venku v dešti silném, ztracené bez opory.
Ozvalo se zahřmění a s ním i ten uzoučký plamínek naděje pohasl.
Mezi vzpomínky se vetřel zvuk skřípění. Skřípění oněch dveří, jenž se staly rozhraním mezi venkovní divočinou s podlahou skromného bydlení. Její malé dítko se vrátilo.
Vlasy havraní černi zmoklé lepily se kolem bledé tvářičky-téměř dívčí se zdála- a nesmělý úsměv provinilosti byla krášlena.
S neskonalou úlevou jej přivinula k sobě. V myšlenkách se vznášela kdesi mezi minulostí a přítomným děním.Opět se vrátila oknem přivřeným do dob své nemoci.
Jak s jistotou na podzim stromu listy opadnou, jak s jistotou na jaře roztaje sníh tak s takovou jistotou bylo měřeno ticho mezi farářem a opatrovnicí. Tíživé ticho požírajíce nadějné jiskřičky pouze rozdmýchávalo dým bolesti.
Ve chvíli, když už ústa a lidský hlas chtěly přerušit napjatou atmosvéru se dveře otevřely a postava malé dívenky či chlapce boso vešla dovnitř a spěchaje k té, jenž maminkou nazývalo mávaje něčím nadhlavou si nevšímalo údivného pohledu faráře a hbitě podávalo lék matince, aby ji ulevilo se.
Tehdá ji to dítko zachránilo život.
Z hlouby nitra ji probudilo až další zahřmění a chvění dítka v její náruči. Chtíc něco říct jej hladila po vláskách a rámus venku utichl. Ztichla i bouřka a jen ticho strasti se rozhléhalo větrem po okolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat