Po celý tento rok (X Japan-Yoshiki)

Tato povídka pochází z nápadu co mne dnes napadl. Je krátká, ale mi se líbí nai ji nechci prodloužit. Omezení bych nai nedala snad ten konec trochu. Nejedná se přímo o yaoi. Takže Yoshiki----- Po celý tento rok

Klaply dveře a po schodišti se vydaly kroky botů na podpatkách. Postava s dlouhými vlnitými vlasy oděna do nezvyklého kostýmu se pozvolna pohybovala vzhůru a stahovala z prstů rukavičky.Klap, klap, klap- ozývalo se ztichlým domem, vlastně ne tak úplně tichým. V ložnici se nenápadně něco zavlnilo.

Elegantně vešel do ložnice-rukavičky sundané- a namířil si to k zrcadlu. Těšil se, jak mu bude dovolen spánek po namáhavém vystoupení. Pohodil vlasy směrem k oknu, aby odhalily krk a svezly se po zádech a zůstaly klidně splývat k zemi. Sezul si boty a odkopnul je kamsi do rohu. Pomalým krokem se vydal ke koupelně, když tu jej někdo uchopil kolem pasu a přiložil látku nasáklou chemikálií ke rtům. Poslední slova, jenž zaslech byla: ,,Yoshiki, jsi zase…"

Pomalu otevíral oči. Řasy měl slepené make-upem, který si nestihl odlíčit. Oči se rozhlédly po šeru, ale téměř nic neviděly.Zavrtěl se a ze rtů mu vyšel tichý sten. Něco se mu-nepříjemně- zabodlo do zad. Něco nepatrného, ale přesto to bolelo. Pocítil chlad, což mu pouze potvrdilo, že je svlečený a jeho tělo zakrývala nějaká látka. Ruce byly přivázané-každá zvlášt- k nějaké tyčce, kterou označil za čelo postele. Cítil, jak na něčem leží, jak se něco dotýká jeho těla, nic živého, ale i takto to nahánělo strach. Bezděčně se otřásl, nebyl zde poprvé, jen netušil, že se zde vrátí tak brzo.

Dveře se otevřeli a s hlukem se zavřely, snad kvůli průvanu. Postava v šeru stiskla vypínač, žárovka zapraskala, ale rozsvítila se. Yoshiki zavře oči před prudkým světlem, ale jak se přizpůsobovaly a on opět získával zrak, viděl
svého…svého… jak ho jen nazvat?

,,Zase tě zde mám, čekal jsem, že po minulém únosu to bude těžší, ale spletl jsem se." Až hladovýma očima přejížděl po těle zahaleném do bílé látky.Kolem něj byly poházeny ledabyle růže, to ony, jejich trny se mu zarývaly do zad. To ony nyní byly těšeny jeho krví, ale brzy, brzy bude i on.

Odhodlaným krokem přešel k němu a přejel prsty po tváři. ,,Proč se tolik líčíš? Proč chceš být tolik jako ony? Ale své pohlaví neskryješ, rozhodně ne přede mnou." Těžko říci, kolik bylo na slovech pravdy.Prohlížel si zženštilou tvář své oběti-svého vezně- jakoby to bylo umělecké dílo a pak mu -zcela bezdůvodně a nepochopitelně- vrazil facku.Yoshiki vyjekne. ,,Budeš trpět, já budu rozhodovat!"
Křik muže se rozlehl po pokoji. Tehdy snad poprvé se mihl v jeho očích strach.

Muž si klekl a roztáhl mu nohy, nevzepřel se . Snad ani nechtěl. Pocítil chladný kov na lýtkách a následně stehnech. Zatím jen něžně, bez porušení té hebké jemnosti. Dráhu dýky obkreslil jazykem a troufl si i o něco výše, ale přece jen nezašel až moc daleko. Jazyk opět vystřídala dýka, ale nyní se již do stehna zaryla a nechala za sebou krev. Yoshiki pouze tiše zakňučel, ale jinak klidně ležel. Trny růží se mu zarývaly do zad, látka hladila tělo, dýka jej ranila. Hlavu stočenou na bok v očích se jen lehce leskla bolest rty byly pootevřené.

,,Nebudeš křičet? Na začátku jsi křičíval, ale nyní? Hraješ si na hrdinu?" Otázky vyřčené do prázna, na něž nikdy nemělo být odpovězeno. Opět mu roztáhl nohy, ale tentokráte to skoro přehnal. Jazykem slízával krev a postupoval výš a výš. Cítil nepatrné chvění těla jehož se bez dovolení dotýkal, ale možná, možná dostal povolení již kdysi, na začátku. ,,Jsi můj, tak jako minule, dnes i v budoucnu. Po celý tento rok a déle." Dospěl ke svému cíly a šly slyšet pouze steny, vrzání postele a šlo vidět jen krev, která až moc rychle odtékala z těla. Chlad noci a vítr pohltil zoufalý výkřik spoutané krásy.