Ja jste si možná všimli v nadpise, nepíši část druhá, ale zdvojnésobila jsem začáteční písmeno... možná se toho budu držet, možná ne
Úzký prostor obložen polystirénem potištěným vzorkem podlahy z linolea. Na jedné straně dvoje harmonikové dveře, tak lehké, že o něco málo silnější vítr jimi pohnul. Jakoby dýchaly v tu chvíli- dopředu...dozadu....dopředu...dozadu....dopředu....ticho.... a pak opět.... dopředu-dozadu...
Těsný prostor, kde by se ale dvě postavy vyhly-sice těžko, ale vyhly- ústil do dvou pokojů, jeden byl za zády drobné postavy a druhý přímo před ním. Zlověstně se rozšiřoval,jako čelisti netvora.
Při tom pomyšlení se postava zachvěla, jako se chvěje plamínek svíčky, když jej pohladí ruka větříčku.Husí kůže, div že vlasy nevstávaly strachem ,jak krůček po krůčku postupovala bytost temným, uzavřeným prostorem. Každou chvíli se otočil dozadu, aby se ujistil, že je sám ani předním nebyl nikdo vidět, ale co dál? Dál v té tmě kam nedohlédne?
Zavrzala pod jeho kroky podlaha i přesto, že jeho váha byla velmi nízká, ale prozatím nehraničila s anorexií, ale daleko k tomu neměla. Leknutím téměř nadskočil a měl chuť se rozběhnout do náruči tmy a mít už všechno za sebou, ale přinutil se rozhlídnout a zůstat v klidu. Opět vítr rozhoupal dveře, tentokráte se naházely před ním. Najednou si pomyslel, že je v těle nějaké stvůry a-i když byl lékař a věděl, že doopravdy by to nemohlo žít- otřásl se při pomylení nad tím, že dveře za ním jsou plíce dveře před ním Srdce a tam, tam někde v dáli je mozek a další jednotlivé orgány pospřeházené.
Pokusil se nad tím zamyslet, kdyby to byla pravda, stál by na něčem měkkém co by se možná hýbalo, možná ne. Zavrtěl hlavou, až pramínky seplých vlasů jej pohladily po tvářích a zakryly oči a na okamžik jej oslepily, ale pouze na pár vteřin, než prsty je daly opět na bok. Oči se opět rozhlédly.
Byl ve větším prostoru. Po jedné straně bylo ,,srdce" nebo-li ty dveře a na druhé vysoká skříň. Na věšácích visely kabáty, jakoby tu musel někdo být a přec tady byl sám. Dech se mu zrychlil a pozoroval jak podlaha je dělena práhem a hraničí tak další místnost. Pár kroků, poslední ohlédnutí, krok do další místnosti a...
Prkna zapraskala. Nestačil uskočit. Propadl se. Padal snad nekonečnou chodbou. Kolem něj lítaly kusy podlahy a prach, jenž jej oslepil.Nemohl se bránit, nemohl nic dělat, jen...jen letět vstříc temnotě.
Dopadl snad po hodině, i když to muselo být jen pár minut. Ozvalo se tiché křupnutí, bolestný výkřik, jenž ale neproťal hustý vzduch. Prach pomaloučku dosedal na zem, jako holoubci, jenž se slétávají ke krmivu, jako motýlci, jenž se snáší na květiny.
Napnul svaly a pokusil se zvednout, ale docílil pouze větší bolesti a rozvýřil opět prah, který jakoby nadával za rušení věčného klidu, který zde měl mít.Přívíral oči, jak mu prach vadil, chytal se na řasy a bezdůvodně oslepoval to stvoření, přesto, že vypadalo jako člověk, ten prach... ten prach to věděl! Věděl že není člověkem.Prsty se pohyboval po podlaze neviděl nic jen tmu.Nevěděl, jak vzdálené jsou zdi ani, jestli se dá odsud nějak dostat.Po řasách stékaly kapičky slané vody- slz- a máčely tak prach na zemi. Ucítil, jak mu něco stéká po noze. Nechal víčka zakrýt panenku a řasy se dotkly sebe. Tiše zakňučel a pokusil se alespoŇ posadit. Byla to krev, to věděl. Musel se poranit, zřejmně....dosáhl na ránu a zakŇučel, téměř vykřikl. Cítil svou kost, cítil krev. Začal si sundávat bolérko, jenž měl přes téměř průhledné tričko a snažil se zastavit krvácení, což se mu povedlo. Zachvěl se, jak mu zabyla zima nyní bez bolérka, jenž snad jako jediné hřálo jeho tělo.
Unaveně dolehl na podlahu plnou prachu. Rozkašlal se- téměř se dávil. Prach neprospíval jeho záchvatům. Měl astma ba-li něco horšího. Pokusil se plazit, ale neměl síly a jen docílil toho, že si rozdrásal špičky prstů. Musí si odpočinout. Musí se odtud nějak dostat, nebo zhyne...
Žádné komentáře:
Okomentovat