První část kapitoly první. Nepřidávám to pravidelně, jelikož občas nemám náladu napsaní a jindy prostě není nápad. Proto to budu posílat po kratších částech.
Těžké kapky čirého utrpení z nebe volajíc po bolesti, po pochopení, avšak zamítajíc radost dětskou v podobě dešťové vody pokrývaly povrch každé věci, vsakujíc se do hlíny vytvářejíc tak bláto- nejeden tvor jím poté prošel a zanechal otisky- předpovídaly bouřku. A v malém domečku ze dřeva z jehož okna se rozlévalo do okolí světlo z petroleje, avšak nemohla být pouze jedna, jelikož záře byla velká, větší než by jedna dokázala a právě v jednom z těch oken se mihla postava, jako duch, skrz sklo rozmazaná, avšak reálná natolik, že o ducha jít nemohlo.Hubená postava v modrých vesnických šatech přes něž byla uvázaná bílá krajková zástěra, se pohybovala s veškerou ladností a zkušeností -dalo by se říci stoleté, jak to tu dobře znala- po kuchyni a vařila jídlo, avšak každou chvíli vykoukla ven v plném očekávání a děsu, jakoby na někoho čekala.
Když udeřil první blesk a zemí otřásl první hrom, byla černá tma a postava v šatech již nervózně přecházela po světnici a každou chvíli vyhlížela z okna směrem k černému lesu, z něhož stoupal opar bílé mlhy, jenž značila zimu venku. Chvějící ruce bílé zimou
přitiskla k sobě a pomalými snad útrpnými kroky se vrátila do světnice, kde poklekla před obraz boží rodičky s děťátkem v náručí upírajíc oči k temným nebesům, šeptajíc prosebnou modlitbu pro záchranu.
Když vítr krutým násilím otevřel okno vhánějíc do světnice chladný proud shazujíc jednu z petrolejí na prkennou podlahu, ubohá postava ženy se rozplakala pomýšlejíc na nejhorší trest, jenž ji mohl být udělen, avšak marně se snažila vzpomenout, kdy zhřešila natolik, že tohle musí prožívat, takto musí trpět. Strachem ne o sebe a svou bolavou duši poskvrněnou utrpením války, jenž neprávem prožívala několik let jako malé děvče a i později si ji našla a krutě vzala snoubence jen pár dní před svatbou a uvrhla ji tak do hlubokého zármutku, z něhož ani její úloha opatrovnice a vychovatelky rozkošného dítka , jenž se našlo při bouřce blízko lesa tiše vzlykající, bez maminky, minulosti a pochopení, ji nedopřávalo tolik radosti.Už na pohled bylo jiné, šlo z něj cítit něco více, než-li člověk může poznat či pochopit. Ujala se jej a vychovala podle svého, avšak ani ta výchova nebyla jednoduchá, mělo -to dítko- v sobě něco zapsané a bálo se lidí, avšak ptáci k něm v klidu přilétali a bez bázlivosti se nechaly krmit z rukou jeho a on jakoby jim rozuměl zvesela odpovídal na každé jejich zapípání.
Když opět zahřmělo a noc proťal blesk a vyrušil tak naprostý klid lesa, obraz boží rodičky se pod silou gravitace zřítil na zem a střepy se rozsely po podlaze a rám se zlomil v půli a papír s obrázkem ležel pod těmi kusy obrazu. Srdce v ženině hrudi se divoce rozbušilo, předpověď obrazu a tragédie ji donutilo rozvzlykat se nehledíc na střepy, jenž se zaryly do jemné kůže a látky šatů.Jakkoliv vzpomínala nemohla přijít čím zhřešila, že ji mohl bůh odebrat její malé dítko. Hřmění neustávalo ba naopak a i s tempem, jenž bouřka narůstala narůstal i pláč ženy zda-li to vůbec ovšem bylo možné. Vstala a-snad proto, že potřebovala něco dělat- uklidila střepy a následně přetřela prach, i když před pár hodinama jej utírala.
Když udeřil první blesk a zemí otřásl první hrom, byla černá tma a postava v šatech již nervózně přecházela po světnici a každou chvíli vyhlížela z okna směrem k černému lesu, z něhož stoupal opar bílé mlhy, jenž značila zimu venku. Chvějící ruce bílé zimou
přitiskla k sobě a pomalými snad útrpnými kroky se vrátila do světnice, kde poklekla před obraz boží rodičky s děťátkem v náručí upírajíc oči k temným nebesům, šeptajíc prosebnou modlitbu pro záchranu.
Když vítr krutým násilím otevřel okno vhánějíc do světnice chladný proud shazujíc jednu z petrolejí na prkennou podlahu, ubohá postava ženy se rozplakala pomýšlejíc na nejhorší trest, jenž ji mohl být udělen, avšak marně se snažila vzpomenout, kdy zhřešila natolik, že tohle musí prožívat, takto musí trpět. Strachem ne o sebe a svou bolavou duši poskvrněnou utrpením války, jenž neprávem prožívala několik let jako malé děvče a i později si ji našla a krutě vzala snoubence jen pár dní před svatbou a uvrhla ji tak do hlubokého zármutku, z něhož ani její úloha opatrovnice a vychovatelky rozkošného dítka , jenž se našlo při bouřce blízko lesa tiše vzlykající, bez maminky, minulosti a pochopení, ji nedopřávalo tolik radosti.Už na pohled bylo jiné, šlo z něj cítit něco více, než-li člověk může poznat či pochopit. Ujala se jej a vychovala podle svého, avšak ani ta výchova nebyla jednoduchá, mělo -to dítko- v sobě něco zapsané a bálo se lidí, avšak ptáci k něm v klidu přilétali a bez bázlivosti se nechaly krmit z rukou jeho a on jakoby jim rozuměl zvesela odpovídal na každé jejich zapípání.
Když opět zahřmělo a noc proťal blesk a vyrušil tak naprostý klid lesa, obraz boží rodičky se pod silou gravitace zřítil na zem a střepy se rozsely po podlaze a rám se zlomil v půli a papír s obrázkem ležel pod těmi kusy obrazu. Srdce v ženině hrudi se divoce rozbušilo, předpověď obrazu a tragédie ji donutilo rozvzlykat se nehledíc na střepy, jenž se zaryly do jemné kůže a látky šatů.Jakkoliv vzpomínala nemohla přijít čím zhřešila, že ji mohl bůh odebrat její malé dítko. Hřmění neustávalo ba naopak a i s tempem, jenž bouřka narůstala narůstal i pláč ženy zda-li to vůbec ovšem bylo možné. Vstala a-snad proto, že potřebovala něco dělat- uklidila střepy a následně přetřela prach, i když před pár hodinama jej utírala.
Opět pohlédla z okna třesouc se nad zjištěním, že dítko se ji pravděpodobně nevrátí.Poklesla na zem a sklopila hlavu.Chvěla se, snažila se být statečná, ale přec nemohla být klidná. Její svěřenec, její život, její jediné stěstí. To malé stvoření toulajíc se po venku, pokud ovšem již neleželo někde v lese, mrtvé, zhořelé či zraněné.Srdce kdyby mohlo by krvácelo, trhalo by se na kousky a kašlala. Ale zbývala v ní jen prázdnota. Neměla již naději.
Žádné komentáře:
Okomentovat