Ano ano... po delší době opět přidávám nějakou povídku. Je to divná myšlenka, málo kdo ji asi pochopí i když, co já vím že ano? A jen tak oznamuji, že jsem byla s Kitsune na táboře. Bylo to úžasné pořád spolu... ''
No a nyní už povídka
No a nyní už povídka
Už před mnoha lety jsem pochopil, že je něco špatně, že něco není v pořádku ať už se mnou nebo s vámi. Nechával jsem to tehdy, ale být s myšlenkou, že se to spraví a všechno bude v pořádku. Jak bláhově jsem se tehdy mýlil, ale možná- možná, že je dobře, že jsem jim to tehdá neřekl. Možná by mne považovali za blázna, možná... Ne už dost! Všechno je jen možná. Tohle slovo... Proč vlastně vzniklo? Je bláhové se ptát, stejně mi nikdo neodpoví.
Sedím jako každé ráno na balkóně a pozoruji ten východ slunce, jenž pozvolna ozařuje moji tvář. Tvář, se kterou si nejsem jist. Těžké pochopit, že ano? Asi bude lepší, když vám řeknu kousek příběhu. Kousek mého děctví...
***
To malé bláhové dítě každé ráno vybíhalo ven z domu a velmi rychle pospíchalo do obchodu, aby rodina měla čerstvé pečivo. Měkké a doubroučké jak vždy říkávala jeho maminka. Tehdy to dítě ještě netušilo, co si požije, co bude pociťovat, ale tehdy jej to nezajímalo.
Bylo to velké město plné turistů a ti se za ním-kdo ví proč- otáčeli a něco si mezi sebou šuškali. Nechával to být tak.
V krámku nakoupil pečivo a prodavačka se usmála a řekla: ,,Víš ty vůbec, jak pronikavě zelené oči máš? Jako kočka." Tehdy tomu nevěnoval pozornost jen se pousmál a šel zpět domů, avšak v půli cesty se zarazil. Zelené oči, ale vždyť já mám přece modré. Nakonec pouze zavrtěl hlavou a běžel domů.
Doma již všichni čekali na jeho příchod, připraveni u jídelního stolu plného jídla, avšak jen to pečivo chybělo.
***
Nebudu vás zaměstnávat tím, jak to dítě žilo, ale řeknu vám celou podstatu příběhu:
Nástup na jinou školu do ciziny byl... byl velmi deprimující a o to více, že být zmatený, jelikož jeden mu řekl: ,,Hej, ty blonďáku posuň se" i když měl černé vlasy. Další mu zase řekl: ,,Máš krásné zelené oči" i když byly modré. A tehdy mu začínala docházet krutá pravda.
***
A tady můj příběh končí. Ptáte se proč? No prostě jen tak. Chcete znáti pravdu? Nuže dobrá:
To dítě pochopilo tu krutou pravdu. Každý máme jiný zrak, ale co když... co když nás každý vidí jinak? Co když mi se vidíme jinak a oni jinak nás? Třeba oči i vlasy vidí jako my, ale rysy? Co když nás jednotlivý člověk vidí jinak a mi jeho jinak?
Zrak je velké neznámo a to dítě všichni viděli jako blonďáka se zelenýma očima i když to byl černovlásek s modrýma očima. No, není už více co říci snad jen... snad jen, že to dítě se brzy zabilo, zastřelilo. Nedovedlo pochopit, proč tomu tak je....
(omlouvám se za nelogickou povídku, ale měla jsem prostě myšlenku, ale neměla jsem nijak náladu to psát, ale chtěla jsem. Je to chaotické a krátké, možná ji někdy napíši znova a jinak)
Sedím jako každé ráno na balkóně a pozoruji ten východ slunce, jenž pozvolna ozařuje moji tvář. Tvář, se kterou si nejsem jist. Těžké pochopit, že ano? Asi bude lepší, když vám řeknu kousek příběhu. Kousek mého děctví...
***
To malé bláhové dítě každé ráno vybíhalo ven z domu a velmi rychle pospíchalo do obchodu, aby rodina měla čerstvé pečivo. Měkké a doubroučké jak vždy říkávala jeho maminka. Tehdy to dítě ještě netušilo, co si požije, co bude pociťovat, ale tehdy jej to nezajímalo.
Bylo to velké město plné turistů a ti se za ním-kdo ví proč- otáčeli a něco si mezi sebou šuškali. Nechával to být tak.
V krámku nakoupil pečivo a prodavačka se usmála a řekla: ,,Víš ty vůbec, jak pronikavě zelené oči máš? Jako kočka." Tehdy tomu nevěnoval pozornost jen se pousmál a šel zpět domů, avšak v půli cesty se zarazil. Zelené oči, ale vždyť já mám přece modré. Nakonec pouze zavrtěl hlavou a běžel domů.
Doma již všichni čekali na jeho příchod, připraveni u jídelního stolu plného jídla, avšak jen to pečivo chybělo.
***
Nebudu vás zaměstnávat tím, jak to dítě žilo, ale řeknu vám celou podstatu příběhu:
Nástup na jinou školu do ciziny byl... byl velmi deprimující a o to více, že být zmatený, jelikož jeden mu řekl: ,,Hej, ty blonďáku posuň se" i když měl černé vlasy. Další mu zase řekl: ,,Máš krásné zelené oči" i když byly modré. A tehdy mu začínala docházet krutá pravda.
***
A tady můj příběh končí. Ptáte se proč? No prostě jen tak. Chcete znáti pravdu? Nuže dobrá:
To dítě pochopilo tu krutou pravdu. Každý máme jiný zrak, ale co když... co když nás každý vidí jinak? Co když mi se vidíme jinak a oni jinak nás? Třeba oči i vlasy vidí jako my, ale rysy? Co když nás jednotlivý člověk vidí jinak a mi jeho jinak?
Zrak je velké neznámo a to dítě všichni viděli jako blonďáka se zelenýma očima i když to byl černovlásek s modrýma očima. No, není už více co říci snad jen... snad jen, že to dítě se brzy zabilo, zastřelilo. Nedovedlo pochopit, proč tomu tak je....
(omlouvám se za nelogickou povídku, ale měla jsem prostě myšlenku, ale neměla jsem nijak náladu to psát, ale chtěla jsem. Je to chaotické a krátké, možná ji někdy napíši znova a jinak)
Žádné komentáře:
Okomentovat