Něco jako prolog

Raiu... teda já za něj píši povídku. Má více částí chci na ni zapracovat... tady něco jako prolog/úvod... trochu zmatené...

Každý příběh má začátek, ale nemusí mít vždy konec, vlastně ano, musí mít konec, avšak ten se může objevit kdo ví kdy. Každý příběh je něčím originální, ale možná nemusí. Každé dítě si první roky svého nicotného, avšak krásného života nepamatuje, jen ve vážnějších případech otřesné události, avšak lidé kolem vás vám připomenou něco, co vaší minulostí bylo, avšak vy o tom nevíte.

Ale co když lidé kolem vás se vaší přítomnosti straní? Bojí se, že v sobě skrýváte něco co doposud lidské oko nespatřilo, že pouhý dotek cizí ruky na vaší kůži může popálit a ničit. Bojí se pohledu do vašich očí, pod dojmem, že je to zabije nebo že zešílí. Krutost osudu občas nezná mezí, avšak není tak bolestná, aby vás zabila.

Minulost zdá-li se být matná, může být i matnější každým krokem k jejímu rozuzlení. Jedno vodítko přivolá mnohem větší mlhu měníc ji v zeď, avšak na konci se může stát, že zeď se pozvolna rozdrobí nebo znenadání najednou se rozsype po okolí a po usednutí prachu odhalí pravdu.

Pravdu o životě hledá každý sám a zvlášť, ale co když pravda bolí a rány ,jenž se musí opět otevřít jsou hluboké a mnoho duší se kvůli tomu rozpláče? A co když se minulost vrátí v tak hrůzném provedení a rozmrzne vám před očima-a to doslova- a převrátí svou přítomností život na ruby a odhalí pravdu, jenž jste doufali, že nikdy neuslyšíte? Že nikdy váš před tyto dveře a vstup do nich nepostaví? Co si počít?

Zajímalo by mne, co lidé jako vy vidí pod pojmem osud a osamělost. Kdo ví, co kdo z vás zažil, ale já si zažil mnoho. Nebýt náhlé události a několik snad i miliónů náhod bych se nikdy nedozvěděl minulost, jenž mne dohnala k slzám, strachu a nepříčetné žárlivosti. Těžko to k sobě pasuje, ale ano, stalo se to.

Kolikráte jsem nad krutostí života probrečel nespočteno nocí, krvavé slzy dopadaly na zem, jemnou látku ubrusu či přikrývky, srdce mělo touhu, touhu přestat bít. Kolikráte jsem chtěl skončit můj život, avšak vždy mne něco donutilo žít. Především to byla má Maminka. Vám to přijde třeba směšné, ale mne ne, bez ní, bez jejího úsměvu, bez jejího tlukotu srdce jsem to nebyl já.

Život mne naučil mnohému, nikdy jsem nezapadal a můj příběh se vlekl pomalinku dál a dál, avšak vzpomínky , jenž se mi zobrazují každou noc, kdy nespím a toulavá mysl hledá v dějinách mého života, avšak část mého života-možná podstatná možná ne- je zahalena závojem čiré mlhy.

Příběhů jako je tento je mnoho a stále přibývají, avšak každý je něčím jiný, proto si myslím, že je dobré přečíst, alespoň některé.Dnešní den stejně jako ten včerejší prožil jsem v klidu, ale dny-týdny-měsíce- roky jsem prožil v bolesti a chaosu.

Nesl jsem se na křídlech a plachtil vzduchem, jako papír
po obloze snášejíc se k zemi ovládán sebemenší změnou větru a životem zamíchává, jako osud, krutý a přesto potřebný, nebo neexistující? Co je na tom pravdy? Chvějící se hlas nás volá aniž bychom jej slyšely. Neznajíc co se v dalších dnech stane jakožto neznámé kdy vlastně končí hranice vesmíru -nepoznané- a plni očekávání čekáte, kdy se odhalí a tato nejzazší tajemství, avšak to se nemusí stát.

Nekonečno snů budu ještě mít, než i to poslední přání se zřejmě vyplní, k čemu by pak byli sny, kdyby si člověk nemohl nic přát? K čemu by byla bolest pro nic? Touha pro prázdné místa? Zbytečné otázky pro někoho, jako jsem já. Není pravidlem tázat se, ale žít, žít v roji hmyzu, snad lišaje ba i jedna z vos můžeme být.

Přesýpací hodiny pomalu budou měřit čas, čas který lidé považují za pravidlo a snad i normu života.Avšak, proč jim to vyvracet, že ano. Poupěti se stává, že uvadne aniž by dostalo šanci, avšak jiné i několikráte se vzpamatuje a znova a znova marně vzpíná umírající okvětní lístky ke slunci jakožto poslední záchranu pro něj. Slunce jím je, avšak to pouze krutě spálí lístky a zahubí i přesto poupě nebo dovolí vykvést, ale přes to všechno nakonec stejnak uvadne, nýbrž její potomci v podobě semínek, hlízí, oddenků či něčím jiným nezemře a putuje v jejich listech dále. Takto nějak to bylo i u mne. Byl jsem pokračováním mé matky, jenž později ožila.
Vše je pro vás jistě zmatenější jak na začátku, ale snad vaše otázky budou zodpovězeny mým příběhem. Minulostí, jenž začíná dávno, avšak tento příběh nezačíná narozením nýbrž čtvrtým rokem mého života. Doby, kdy jsem byl ještě velmi naivní tvor. Malé dítě…