čtvrtek 3. května 2012

Zákon...

...který nedovoluje...




...změnu.


Už jsem o něm tuším kdysi dávno psala. I ve slohovce. Lidi, co si to nezažili nepochopí. Ale nač to taky vysvětlovat že? Ten kdo chce pochopí, kdo ne tak na to zapomene. A zvědavce nemám ráda.

Zjistila jsem, že existence blogů je divná. Vlastně jsou to bezduché věci, které ožívají díky mým prstům. A to se mi na tom líbí. Ale takovým zlomem tady je to, že já jsem prostě na něčem takovém docela závislá. Ne jako že bych neustále musela psát vše, co se mi přihodí, ale...že je mi potom líto onoho blogu se zbavit. Nebýt pomoci Kitsu, tak se snad ani nepřestěhuji na blogspot. A neustále se mi nějak stýská po tom starém. Ale jak jsem řekla, má to tady své výhody a já si prostě zvykla. Zvyk... blbá to vlastnost.

Člověk si zvykne i na pitomé věci. Na věci, co v podstatě by jinak se jej možná ani netýkali.

Ale jinak... dneska jsem se rozhodla, že budu moji tvořivost omezovat jak jenom to půjde. Takže pryč bloky na kreslení, foťák do šuplíku a na delší dobu se alespoň pokusit omezit věci na netu, co mne k tomu nutí. A proč?

Sama nevím... asi možná proto, že jsem konečně pochopila, jakým směrem jde můj život. Že nemám právo na stupidní sny, zabývat se něčím jako je kresba, četba dobrodružných knih a strávení času focením kdesi venku. Člověk prostě musí dospět a zbavit se pozůstatků dětského světa. Protože tam už nepatřím.

A začít se chovat konečně jako obyčejná normální skoro 16 letá holka. Zapadnout a nebýt něčím, co je na obtíž i rodičům.  Co je na obtíž světu. A o tom to asi celé je.

Nikdo tohle nepochopí, jenom ti, kdo to skutečně prožívají. Říkejte si co chcete, ale já vím, kdo mne nechápe. A kdo ano... to bych poznala.

Víte, něco vám utíká pod prstama a vy se toho chcete zbavit. Ale jak? Někteří to pochopí už dříve jiní až později a jiní nikdy.

Vše se změnilo od založení tohoto blogu... šlo to potom tak nějak z kopce, ale nejhorší je si to jednoduše přiznat. Každý nemá právo na sny. Já se mohu držet jenom reality. Víte jak je až trapné, že si tak pozdě uvědomíte, co jste vůbec byli?

Mám ráda frázi: ,,Pouze se ve mne odráží to, co se děje kolem." Ale i toto je život lidi. Jít, nemyslet si nic, prostě jít a jít a okolní věci se na vás odrazí stejně jako odraz ve vodě. Jednoduchý bezbolestný život. Ale já takový nemám. Ubírám se do snů a... už jednou... jednou jedinkrát jsem ten sen chtěla někomu říct... ale couvla jsem těsně před tím. Nemohu posoudit, jestli to bylo dobře nebo špatně. Nemohu posoudit, co by ta osoba dělala... ale... ale. Žádné ale není. Je jenom jedna strana a ta druhá a pohybovat se mezi nimi sice jde. Ale... zase to pitomé ale... ale ono takto nelze žít.


Na normální střední člověk asi dospěje. Obdivuji ty, co se nebojí. I když... já se taky nebála. Ne moc. Prostě jsem to přijala. O čem to vlastně je? O ničem víc, než o tom jaký jsi sám. A asi to, co jsem bývala, jsem nebyla já.

Co mi vlastně ještě může fantazie nabídnout? Už i celý příběh je o ničem ne? Jenom se odráží v nich to, co se děje kolem mne. Jakoby jim někdo píchnul sedativa... sny usly. Už mi dělá problém něco takového zažívat. Je to krutá realita. Obdivuji ty, co si umí to vše udržet. Jako třeba Kitsu.

Věří a ono se jí to vlastně i daří. Ovšem já nevím jestli se věřit dá.

Ona je něco zvláštního... snad ani není člověk. Něco co věří, je schopná plakat, když mi je to jedno. Brečí snad i za mne? A není to zbytečné? Brečet za někoho, komu je to jedno?  Ona se dívá na svět přes zvláštní hledáček fotoaparátu. Má jiný pohled. Líbí se ji věci, co na sobě nemají nic, nelíbí se jí věci, co se ostatním zdají nádherné. Ona jednou bude skutečná umělkyně. Ona v to věří a já i snad docela taky. Nebo modelka, jak si přeje. Věřit... přísahat...

Přísahala jsem na přátelství... přísahali jsme... i když to možná byla chyba. Otázkou je, zdali se dá taková přísaha zničit i uvnitř mne? Nebo dojde k explozi?

Co je na kamarádství, kde jde každý jinou cestou? Kde ona chce být něčím, co já prostě nepřekousnu? Považovali nás za sestry... dvojčata... ale byla to jenom hloupá iluze?

Závidět jí... ono to tak nejde. Ano, závidím lidem i jí... byla chvíle kdy jsme si to řekli upřímně... že si závidíme a co. Ale teď nejsem schopná říct nic. Jenom tiše závidět.

Ale proč zavádím toto téma?


Vše upadlo.


Ale nevím proč. Toto je asi zpověd Kitsu... zpověď, co jsem měla napsat už dřív.

O čem tohle všechno vůbec bylo? Jenom hloupé rozjímaní jedné dívky.

Ani už harajuku nenosím. NE.... Jenom ven s Kitsu. Ale copak jsem ho někdy nosila?! Hahaha... taková ironie... nikdy jsem pod harajuku nepatřila. Nemám s tím nic společného... jenom ta hudba... jinak nic.

Tak...




Co ještě bych měla říct? Je na čase dospět. Ale možná, že zase začnu snít...

A do té doby, to tu pozastavím. Nebo nebudou zde již více zápisky z mého života. Vlastně kromě hloupostí jako videa a podobně a možná pár fotek, o které bych se chtěla podělit, to tu uzavírám. Ráj jednoduše se pro mne ztratil... mám moc práce... není čas na zbytečnosti.

8 komentářů:

  1. Já nevím. Možná tě chápu možná ne... každopádně pro mě by bylo hrozné odložit foťák, přestat kreslit a snít. Tohle pro mě nejsou zbytečnosti ale důležité věci bez kterých bych nebyla nic. Je důležité věřit. I já věřím. Je to divné. Nevím o čem mluvíš některé věty nechápu a přesto vím... tuším. Jedno je ale jisté. Opravdu se něco změnilo. I já se změnila. Jedna věc pro mě kdysi znamenala celý svět a teď je to pryč. Už bych pro to ani neplakala. Získala jsem nový směr. Nový cíl. Možná jsme vážně každá jiná. Já dospěji až přijde čas. Až přijde čas půjde to samo. Zatím budu dělat to za čím mě vede moje srdce a mysl. Mám před sebou ještě tolik cílů kterých musím a chci dosáhnout. A já věřím že to zvládnu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsou to hloupé zbytečnosti. Spousta lidí neumí malovat a neřeší to, foťák ani zapnou neumí a jsou v pohodě... někteří dokonce ani necítí lásku nebo nesní o ničem jenom žijou realitou a taky žijí.

      Já už nevěřím hodně dlouho. Nevěřím, že je všechno tak lehké jak říkáš. Ty máš poměrně lehký život. Nemusíš se potýkat s věcmi, nad kterými já nespím. A já to vím, protože znám tvou rodinu a vím co se tak děje. Já vše tajím. Nesvěřuji se... nemám proč. Aby na mne někdo hleděl jako na hlupáka.

      Jdi si najít nového snílka zlato. Ten co býval s tebou už není.


      Jsem slabá napodobenina toho, čeho bych chtěla být. Nechci už brečet kvůli pitomostem.

      U mne - ať už doma, venku nebo ve škole - už nejsou místa pro sny. Jenom mne zdržují a ničí. I ta blbá fantazie... kvůli ní jsem pozadu.

      Chci být jako ti lidé, co jsou velmi chytří, ale necítí. Necítí lásku, strach, bolest ani nesní. Vše je pro ně jenom věda.

      Vymazat
    2. Pokud chceš žít jak říkáš asi ti to nikdo nerozmluví ale podle mě se nad dospělostí takto neuvažuje. Prostě jak to přijde tak to přijde...
      Já neříkám že je všechno lehké. Dokonce i já mám své problémy. Nejsou velké ale jsou. Každý má své problémy i když mám tak skvělou rodinu jsou tady.
      Teď jsem jen zvědavá jestli se ten snílek vrátí nebo vážně jsi se rozhodla...

      Vymazat
    3. Moje situace je složitá. Moc se mi nelíbí, že s rodinou se nevidím tak často a že mám prostě takové divné rozpoložení. A už i tak mne mrzí, že si neříkáme všechno. Chci se sejít a vyřešit to. Chci si o tom všdem promluvit.

      Možná že jsem stále jenom snílek.

      Vymazat
  2. Neki... Připomínáš mi hodně moje vlastní myšlenkové pochody. Jenomže ono dospívání o tom, že se vzdáš snů a zapadneš někam (kamkoli), fakt není. Přece jenom o tom vím o sedm let víc. :3 Realita je taková, že...

    "Každý je tím, kým chce být."

    Když něco chceš, hledáš způsoby, když nechceš, hledáš důvody. Život není vždycky jenom sranda. Nedělej si takové ideály, jinak budeš dělat tlusté čáry pořád a ve skutečnosti se ale nikam neposuneš. Protože tohle jednání samo o sobě je velmi dětinské.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nepočítám s tím, že život je sranda. Moc dobře vím, že je krutý a té srandy je minimum. Nechci dělat neustále tlusté čáry, ale jde o to, že už jednoduše nevím, co mne v těchto věcech drželo. Už mi to nepřináší potěšení.
      Sama se děsím toho, že jsem se změnila, akoráte po asi roce jsem si to připustila.
      Nejsem ani náhodou tím, čím bych chtěla být. Jenom pouhou parodií na toto. A nikdy tím nebudu. V mém životě už prostě není místo na sny, umění a koníčky, co mne dříve bavily. Snažila jsem se je udržet, ale nevyšlo mi to a mne jednoduše nebaví sledovat, jak lidé kolem mne to ví a jsou kvůli tomu na mne hnusní nebo mne nechcou pochopit, nebo mi lžou, že ví jaké to je a někde nad tím převrací oči.

      Já nechci dospět. Ještě před rokem jsem věřila, že to dětinské ve mne bude. Ale nějak se to ztrácí... připomíná mi to pohádky, kdy dospělí nevidí to, co dědi.

      Vymazat
    2. Otázkou je, co bys chtěla dělat ty. A kde v téhle změti textu a pocitů jsi vlastně ty. Co děláš pro sebe a kde máš nátlak okolí.

      Nikdy nebudeš někým, koho chce mít někdo jiný. Kdokoli. Pak se vytvoří ten pravý osobnostní paskvil, který nemá rád ani sám sebe, který je těžké napravovat. Mám z tebe i z tohohle článku pocit, že ty vlastně nemáš JÁ CHCI, jenom JÁ BYCH MĚLA. A zabývat se okolím stejně nemá smysl. Kdo tě nemá rád takovou jaká jsi, i když ti něco třeba nejde, ale děláš to ráda (já si třeba zpívám, i když hodně falešně), ten tě nebude mít rád ani když budeš před ním stát dokonalá.

      Možná to teď zní strašně nesrozumitelně, ale třeba si na to jednou vzpomeneš.

      I lidé, kteří tvrdí, že nemají sny a všechno je pro ně jenom věda, lžou. Mají svoje emoce, mají věci, po kterých touží... To je lidská přirozenost.

      Velké tlusté čáry... Ve skutečnosti neexistují. Když něco opravdu nechceš dělat pro sebe, prostě to dělat nebudeš, postupně s tím přestaneš, pak si na to ani nevzpomeneš. Když děláš čáru protože někdo (nebo něco) chce, tak máš potřebu se o tom vypisovat a dlouze hovořit. Znám to, takovýchhle "fňukacích" a "posouvacích se dál" článků jsem v životě napsala na tuny... A teď to neber špatně. Kdybys z tohohle všeho vážně vyrostla, prostě to odložíš, někam založíš a nebudeš nad tím uvažovat.

      Vymazat
    3. Dani... já to chápu. Jenomže já už vlastně nevím co chci být. A toho se bojím. Nevím ,co jsem já a co je to, co by ze mne chtěli mít ostatní. Každopádně ti musím poděkovat. Jsi člověk, který mi pomohl a ne jednou. Když se nad tvými slovy zamýšlím asi chápu co jsi chtěla říct. Děkuji moc, asi jsem jenom potřebovala něco podobného slyšet a uvědomit si to.

      Někdy se za své články stydím, když si je čtu později, ale svým způsobem mi názory lidí pomáhají se přesunout dál a neničit se tolik.

      Já mám tu vlastnost, že se neustále zabývám i dávnou minulostí. Neumím dělat takové ty tlusté čáry jako někdo.

      Já sama nevím co bych chtěla dělat. Ani co umím dobře a co ne. Prostě jsem se dostala do jiné - lepší společnosti - kde se mohu projevit, ale nevím jak a asi proto se chovám tak, jak to lidé od ostatních očekávají.

      Asi jsem hloupá. Děkuji za pomoc.

      Vymazat