Nechápu, co se děje...

...s mým tělem...



...ale miluji to.


Trochu vymykající se článek. Ale pro mne potřebný nebo to psychicky nevydržím!

Dneska mám na všechno jenom vztek. Není mi vůbec dobře, jsem děsně nevyspaná, je mi špatně, bolí mne hlava a oči.


Jsem nehorázně vytočená na všechno a v podstatě ani nevím co. Přicházejí návaly emocí a odlivy klidu kdy jsem jenom automaticky psala diktovaná slova nebo hledala ve slovníku výrazy pro anglickou slohovku. Ale nic z toho není tak podstatné jako návrat do šuplíku vzpomínek oplývaného slabou mlhou zapomnění. Taková nostalgie... nejradši bych si momentálně nafackovala, abych se uklidnila.

Mám chuť na kafe, ale zároveň se mi hnusí.

Jem i nehorázná zima, ale když zapnu topení bolí mne z horka hlava. Uáááá.... a co za to může?

KNIHA!

Dneškem 2 knihy.

Konečně jsem dočetla Kladivo na čarodějnice, i když musím konstatovat, že mi to netrvalo tak dlouho jako Zločin a Trest.

Jsem z té knihy nadšená... já u ní téměř brečela. Byla to kniha, co ve mne vzbuzovala odpor a nutila mne si domýšlet a předělávat současné dění za pomocí Raiu, Emiru, Ruela a Kara a možná ještě někoho, protože my z toho bylo psychicky na nic.

Málokteré kniha ve mne toho vzbuzuje, ale opět musím pouze konstatovat, že znám i horší případy a že tohle je jenom pokročilý stupeň.

Každopádně mi vůbec nevadila zbožnost v knihách ani kacířské myšlení některých z nich. Milovala jsem úvahy šumperského děkana! Jak se pohyboval na hranici kacířství a vírou.

Dneškem jsem tu knihu dočetla. A bohužel skončila tak, jak jsem nechtěla. Ale jenom co jsem dočetla poslední kapitolu, po které jsem málem brečela, řekla jsem si: ,,Fajn, to smutné je za tebou... teď jenom epilog s innformacemi" Jak moc jsem se mýlila. Tohle bylo jenom horší. Epilog.... bože... já doufala v nějakou naději, jenž by mohl přinést stejně jako ve Zločinu a Trestu... ale ne... jenom to vše zhoršilo.

No... ale tady mezník skončil.

Sečteno podtrženo dočetla jsem povinnou četbu. Řekli byste, že mám toho plné zuby? OMYL!!!!!

Hned jsem vzala do ruky další knihu. Místo učení samozřejmě. Stejně se budu muset učit. Budu a budu... ale ona mne ta kniha nutí číst.

První díl jsem četla ještě před Zločinem a Trestem a už mi tak nějak nic neříkal, ale.... včera v Nové Karolíně jsem v knihkupectví zahlédla třetí díl série Smečky! OH MY GACKT!!!!!!! Jak moc se mi zase zpátky nahrnuly vzpomínky na ni. Vybavila jsem si téměř vše!

Calla.... Ren... a Shay, kterého nesnáším... Mason a tuším Nevill.... ach...

Tak jelikož jsem tu knihu měla už měsíc a půl doma - jako ten druhý díl - a myslela jsem si, že tu knihu vrátím a kašlu na to... nemohu. Začala jsem hned číst tuto knihu. A už od počátku je úžasná. Pohltila mne a já musím konstatovat, že soucítím s Callou... stále myslí na Rena a nosí zásnubní prsten a stále neví koho... jestli Ren nebo Shay...REN ,CALLO, REN JE TEN PRAVÝ!!!!

Na této bázi byla vytvořena Leila... a sedí to. Leila... nespoutaná duše Cally s určitou poslušností a oddaností a touhou po dobrodružství a krvavém boji.

U těchto knih.... to mám nejvyšší stupeň psychického vypětí u knih. Chvěju se... převaluji se... cítím jak mám hlad, žízeň, jak se mi chce omdlít. U těchto knih se mi třesou ruce a mrznu.... Ani nevím jak dlouho čtu... dvě hodiny? Asi? Jistá si nejsem. Ale musela jsem si dát pauzu... Je to jako droga...

Ach... musím si dát pauzu skutečně. Na poupee, udělat si kakao - kafe fakt ne, to by mne asi zabilo - a věnovat se trochu učení.

Je to tak vždycky... mám dne volna a řeknu si, že se budu učit... ale uvidím knihu... a pak to jenom jede...

Doufám, že i ve mne je část vlka... že bych mohla být něčím jako je Calla... i v normálním světě... změnila se od počátku knihy... změnila...

Jenom jsme se potřebovala vypsat, jinak bych to asi nevydržela. Je tu klid až na zpívajícího kanára. A hudby z kolotočů venku... ano... a ten klid na knihy a ta kniha v mé mysli mne ubíjí...

Cítím v sobě vzpouru Leily... jak na mne zevnitř tlačí... chce ven... chce bojovat, touží být zlá... chce pokračovat.... ale já to asi nezvládnu. Ponořit se zase do knihy. Je tak skutečná!

Naposledy jsem tohle cítila u Darrena Shana... našla jsem novou úžasnou spisovatelku a ty knihy mne zase naplňují... zapomněla jsem jak umí být úžasné knihy... a toto mi to připomenulo...

Je asi na čase si dát pauzu... příjdu si jako zdrogovaná... uklidnit Leilu a jít se učit... a potom do toho zase spadnout. Ta kniha nezůstane jenom tak odložená... nesmí!!!!

Existuje nějaký lék na takové bláznění?