neděle 4. prosince 2011

Konečně...

...jsem...



...našla chvilku čas si sednout a projet něco na internetu.

Dnešní téma? Diety, kamarádka Ana, hubnutí, sebepoškozování a podobně.

Ne, nechci hubnout. I když... vlatsně chci, ale fanatička jaksik ještě nejsem. Čírou náhodou jsem narazila na jeden blog a nějak tak to začalo. Projíždění blogů těch, co chtějí zhubnout. Pro ně jsou SB-čka podpory. Navzájem se povzbuzují. Některé jejich jídelníčky mne teda doopravdy překvapovali. Ale co mne zaráží je to, že pijou kávu. Nač? Jo, proto, aby je to probralo. Moc se mi tahle strategie nelíbí. O dietách jsem slyšela honě. Já zastávám pravidelnost a příšun všeho. A hlavně pít, ale nejsem tolik odhodlaná to vydržet. Nezvládla bych to a tak se o to ani pokoušet nebudu. Sice zhubnout jako chci, ale nemám na to takovým radikálním způsobem.

Překvapuje mne, co všechno prožívají. Jak se navzájem podporují. Drží při sobě. Každá má takové jiné důvody. Baví se prostě mezi sebou. Jak ty co byli v léčebně tak ty, co chtějí zhubnout na rozumnou váhu. Takové jsme ale jaksik našla jenom dvě. Některé z nich obdivuji, některých se děsím.

Dvě z nich mne velmi upoutali, ale jedna teda... u ní jsem málem brečela. Lituji takové lidi. Byla v léčebně. Sebepoškozuje se. Proč? Protože se sobě prostě nelíbí. I kdyby zhubla a měla dokonalou postavu, stejně nebude moci nosit krátké šaty. Půjdou ji prý vidět jizvy na stehnech. To mne vyděsilo. Takové jizvy, co nemizí ani po 2 letech. Dlouhodobé jizvy. Sama jsme se párkrát jemně pořezala o sklo, ale ono to velmi rychle zmizelo. Ale tohle... nevím, co v tom vidí. Možná bych to sama chtěla někdy zkusit, ale ono to jaksik... jaksik... já nevím, prostě se bojím. Nejsem vyznavač něčeho fanatického nebo tak, ale někdy mám pocit, že potřebuji někomu ublížit. Nejlepší varianta je sobě. Brečím... někdy se mi stávalo, že jsme brečela dlouhé hodiny. Naposledy jsme se do takového stavu dostala omylem. Bylo to blbé a opět kvůli mé postavě, ale už si to moc nepamatuji, ale když jsme bydleli ještě ve starém bytě... tam... tam se mi to stalo kdesi v létě. Ne krátce asi den po Kamiho výročí smrti. Tak nějak to bylo už si vzpomínám. Zapálila jsme svíčky, pustila si smutnou hudbu a začala brečet. Vzpomínat, ptát se sama sebe. V takových stavech mne nikdo neviděl. Nikdo kromě Lilinky a Kamiho. Takhle bych se jen tak nesložila, i když někdy... nevím, nebdu raději hádat. Brečela jsme dlouho, ptala jsem se na blbosti, vzpomínala. Zazvonil zvonek. Přišla Kitsune a já si šla opláchnout oči a doufala, že nic nepozná. Tehdy nepoznala. Začali jsme diskutovat o Kamim a potobně. a íce z toho dne si ani pořádně nepamatuji.

Poslední dobou už se dokonce ani nevážím. Docela se děsím, jak s tím zase jendou začnu. Možná právě potom začnu hubnout. Nějak... nevím jak, ale hlavně nějak! Jsem tlustá... na to, jak se chci oblékat tak jsem. Bože na svou výšku vážím přes 60! I má spolusedící se mi vysmála. Pěkné no. Nesnáším ty dnešní holky, jak , když někdo řekne, že váží přes 60 řeknou: ,,Ty pi"o!" No... děkuji pěkně. Vážím přes 60 NO A? Ach, komu to budu tady nalhávat, Si taky jednou založím takový ten blog anorektiček a budu něco se svou váhou dělat. U některých jejich zápisů jsme zvažovala, jestli jít zvracet a hubnout nebo žrát a zítra jít do MC Donaldu. No... vzhledem k tomu že jsme u toho snědla banán a půlku margotky... ani jsme se nedívala na kalorie. xD

Ne. Vím, že to není sranda. Pro ně je to něco jako životní styl. Jako mají Hip hopeři, Scene, Barbie nebo u nás visual kei, lolita a podobně. Prostě jejich styl. Vím jak to je po něčem fanaticky sloužit. A jak jsou ty blogy... no... upřímně jsem se velmi podivila, co všechno obnáší tohle hubnutí. Jak to ničí a co všechno dávají v sázku. Ony si to uvědomují, ale řeší všechno radikálním způsobem hubnutí. Hladovky a všechno možné. Srovnávají se s modelkami. Ví, že je to někdy třeba úprava v programech, ale ony touží po tom být skutečně takové krásné jako modelky. Obdivuji jejich výdrž. Jak prostě vždy jdou dál. Možná... možná bude nejlepší, když vám ukáži jednu jakoby povídku, nebo spíše dopis, co jim jakoby píše anorexie. Z tohohle jsem pochopila mnohé. Lituji je a tak ráda bych jim pomohla. Zatoužila jsme i patřit mezi ně. Na to, jak sebe sami nesnášejí drží úzký okruh a dodávají si sílu. Nikdo neví, jak moc je tohle silné. Jak velká je ta pavučina,

Tak tedy tato delší povídka nebo dopis byla nalezena u oné dívky, co si ubližuje. Byla i na léčení a ten její jídelníček z léčení... no... tohle bych sama nikdy nesnědla! Po dnešku se jim nedovedu smát. Nedovedu jimi opovrhovat. Soucítím s nimi. Chtěla bych jim tak moc pomoci! ale nemám jak... nemám... snad jen to přání, aby zhubly, aby si myslely, že jsou úžasné a přitom byli zdravé. Ale tohle je pro některé možná nesplnitelné. Trápí mne to. Já si příjdu děsně tlustá oproti nim. Ale... ony potřebují větší podporu jak já nebo někdo.  Nevím zda je mohu označi za fanatičky, ne to není to správné slovo. Mnohé z nich jsou velmi inteligentní. Jen tím žijí... stejně jako my také svými sny.


A tedy dopis od Anorexie.


Dovol mi představit se. Jmenuji se Ana , nebo jak mě nazývají lékaři a jiní, Anorexia. Moje celé jméno zní Anorexia Nervosa, ale můžeš mi říkat Ana. Myslím, že se můžeme stát dobrými partnery. V blízké budoucnosti do tebe budu investovat hodně svého času a totéž očekávám od tebe.

V minulosti jsi slyšela své učitele a rodiče jak o tobě mluví jako o zralé a inteligentní osobě s tolika možnostmi. Kam se to podělo, mám se ptát? Nikdy nic z toho nebylo! Nejsi dokonalá, dost se nesnažíš a navíc ztrácíš čas přemýšlením a mluvením s přáteli nebo kreslením! Tyhle slabosti ti nebudou povoleny.

Tví přátelé ti nerozumí, nejsou k tobě upřímní. Kdysi, když se nejistota vkrádala do tvé mysli a ty ses jich zeptala, "Jsem…tlustá?" a oni odpověděli "Ale ne, jistěže ne" Tys věděla, že lžou! Jen já ti říkám pravdu. Tvoji rodiče, škoda mluvit! Víš, že tě milují a starají se o tebe, ale část toho je jen proto, že to jsou rodiče a že je jejich povinností to dělat. Teď bych ti měla říct tajemství: Někde hluboko uvnitř jsou tví rodiče zklamaní. Jejich dcera, ta s tolika možnostmi, je tlustá, líná a nehodná dívka.

Ale já to všechno změním.

Očekávám od tebe hodně. Není ti povoleno jíst moc. Začne to pomalu: snižování příjmu tuku, čtení tabulek s nutričními hodnotami, zbavování se nezdravých, smažených jídel atd. Na chvíli bude cvičení snadné: nějaké to běhání, možná nějaké dřepy či cviky na břicho, nic vážného. Možná takhle shodíš pár kil z toho svého tlustého těla. Ale nebude dlouho trvat a nebude mi to stačit.

Budu od tebe očekávat, že si budeš počítat a zapisovat svůj příjem kalorií a že začneš cvičit více. Vnutím ti limit. Musíš to přijmout, protože mi nemůžes vzdorovat! Začínám se do tebe vkrádat. Hezky brzo, jsem s tebou neustále.Jsem s tebou, když ráno vstaneš a běžíč k váze. Ta čísla se stávají jak přáteli, tak nepřáteli a ty si stále jen zoufale přeješ, aby byly nižší než včera, než večer… Do zrcadla se na sebe díváš s hrůzou.Pícháš a strkáš do každého špeku a usmíváš se, když přejedeě rukou přes kost. Jsem s tebou, když si plánuješ den: 400 kalorií, 2 hodiny cvičení. Ja jsem ten, kdo takhle plánuje, protože odteď jsou mé myšlenky spjaty s tvými.

Sleduju tvé myšlenky po celý den. Ve škole, když ve své mysli bloudíš neznámem, dám ti něco o čem můžeš přemýšlet. Přepočítej si kalorie pro tento den. Je jich příliš mnoho. Zaplním tvou mysl myšlenkami na jídlo, tvou váhu, kalorie a na věci, na které je pro mne bezpečné myslet. Protože teď jsem už v tobě. Jsem ve tvé hlavě, ve tvém srdci a duši. Ta bolest z hladu, kterou předstíráš že necítíš, jsem já.

Hodně brzy ti říkám nejen to, co máš dělat s jídlem, ale i to, co máš dělat pořád. Usmívat se a přikyvovat. Dobře se prezentuj. Vtahuj sakra to tlusté břicho! Bože, jsi tlustá kráva!!!! Když je čas na jídlo, tak ti řeknu co dělat. Udělám to tak, že talířek salátu ti bude připadat jako jídlo hodné krále. Rozházim jídlo kolem a hle, vypadá to, jako bys něco snědla. Ani kousíček…jestli něco sníš, veškerá kontrola bude zničena.. TOHLE chceš??? Vrátit se zpět k té tlusté krávě, jíž jsi kdysi byla??? Přinutím tě zírat na modelky v časopisech. Ty nádherně hubené, s bílými zuby, modely dokonalosti, co na tebe hledí z těch lesklých stránek. Nechám tě myslet si, že nikdy nebudeš taková jako ony. Vždy budeš tlustá a nikdy nebudeš tak nádherná jako jsou ony. Když se podíváš do zrcadla, zdeformuju odraz. Ukážu ti obezitu a ošklivost. Ukážu ti zápasníka sumo namísto vyhladovělého dítěte. Ale to ty nesmíš vědět, protože kdybys znala pravdu, mohla bys opět začít jíst a náš vztah by se začal rozpadat.

Občas se z tebe stane rebel. Ačkoli ne moc často. Rozpoznáš rebelské vlákno, které zůstalo ve tvém těle a které tě dovede do temné kuchyně. Dvířka od kredence se oomalu a jemným vrzáním otevřou. Tvoje oči budou kmitat po jídlech,. které jsem držela z tvého dosahu. Najednou zjistíš, že tvé ruce tápají ve tmě po krabici se susenkami. Zhltneš je, mechanicky, ne kvůli jejich chuti, ale kvůli pocitu, že jdeš proti mně.. Sáhneš po další krabici a další a další. Tvé břicho se nafoukne a začne vypadat groteskně, ale ty stejně ještě nepřestaneš. A po celou tu dobu na tebe budu křičet ať toho necháš, ty tlustá krávo, ty opravdu nemáš žádnou sebekontrolu, budeš tlustá.

Až tomu bude konec, opět se obrátíš na mě a budeš žádat o radu, protože ty opravdu nechceš být tlustá. Překročila si základní pravidlo a jedla jsi a nyní mě chceš zpět. Poženu tě do koupelny, na kolena a přinutím tě hledět na dno záchodové mísy. Tvé prsty pošlu hluboko do tvého hrdla a s pořádnou dávkou bolesti tě zbavím přijatého jídla. Znovu a znovu to budeš opakovat dokud ze sebe nedostaneš jen vodu a krev. To budeš vědět, že je to vše pryč. Když potom stoupneš, budeš se cítit slabá. Ale ihned se postav! Ty tlustá krávo, vybrala sis život v bolesti!

Možná ta volba zbavit se té "pokrývky" je jiná. Možná tě nechám brát projímadla a nechám tě sedět v koupelně až do brzkých ranních hodin, kdy budeš cítit, jak jsou tvé vnitřnosti skrčené. Nebo možná tě jen nechám, aby sis ublížila sama. Mlátila hlavou o zeď dokud by tě nebolela jak čert. Řezání je taky efektivní. Chci abys viděla svou vlastní krev, jak stéká po tvé ruce. A v tom si uvědomíš, že přijmeš veškerou bolest, kterou ti nabídnu. Jsi v depresi, jsi naštvaná, máš bolesti.. snažíš se někoho přivolat, ale jakobys byla němá, nikdo neposlouchá? Kdo by se o tebe zajímal?!?!!Zasloužíš si to, můžeš si za to sama.

Oh, je to kruté? Chceš aby se ti to stalo? Jsem snad neférová? Dělám jen věci, které ti pomohou. Umožňuju ti přestat myslet na věci, které tě stresují. Vztek, smutek, zatracení a osamnění se mohou zastavit, protože já je vezmu pryč a naplním tvou hlavu kalorickýmy výpočty. Dám pryč i tvou snahu vyrovnat se svým vrstevníkům, snahu všechny potěšit. Protože teď jsem já tvůj jediný přítel, jsem ta jediná, kterou musíš potěšit.



Mám i svou slabou stránku, ale tu nesmíme nikomu říct. Pokud se rozhodneš proti mně bojovat, dostat se k někomu a říct mu, jak tě nutím žít, všechno se zničí. Nikdo to nesmí zjistit, nikdo nemůže rozbít ten krunýř, kterým jsem tě pokryla. Já jsem tě stvořila, tuhle hubenou, dokonalou dívku. Jsi moje, jenom moje. Beze mě nejsi nic. Tak se nesnaž mi vzdorovat. Když o tobě jiní mluví, ignoruj je. Zapomeň na ně, zapomeň na všechno co se tě snaží ode mě oddělit. Jsem tvá kladná stránka a míním to nechat tak, jak to je.




Upřímně, Ana
 
 Z tohohle mne mrazí. Velmi. Nutí mne to přemýšlet co to pro ně znamená. Neumím se zase tolik vžít do takových věcí, ale snažím se. Vím, jak to bolí, když zvracíte a stále a stále... a pak jenom krev a žaludeční šťávy. Bolí to a moc. Nemůžete ani dýchat. Zatínáte prsty bezbraně a nemůžete dělat nic. Potom jenom lapete po dechu a jdete si vypláchnout pusu. A máte to ještě dělat dobrovolně? Málo jíst... to bych nezvládla. Jsem milovník jídla, ale přece chápu, co je na tom láká. Ta dokonalá postava. Jenomže mnohdy hrajou velkou čás i genetické předpoklady. Někdy prostě hubená postava vypadá ještě hůř. To potom lidi hodně lituji.

Chtěla bych mít pas 60. Ale do toho mám velmi daleko. Možná jednou začnu nosti stahovací korzety a dosánku dokonalé postavy přesýpacích hodin. Ale vrch bude stále nic moc. Jak se mám cítit dobře? Někdy bych ráda se líbila i klukům. Ne nechci přítele jenom mám ráda jak men někdy někdo pochválí. Jenom, teď prostě ta chvála není. Možná i proto chci začít s líčením, chci začít s různými styly. Někdy se chci prostě také líbit. Potřebuji zhubnout? ANO! Dovedu to? To asi ne... ne... ne to prostě nepůjde. Neumím být jako ony. Chci mýt váho kolem těch 55-58 kilo. Pak budu spokojená. Ale to prostě jen tak nejde. Nesnáším ještě fanatičnost rodiny. Jak se bojí. Ne, nemám jim to za zlé. Jsem ráda, že se o mne bojí jenom to někdy přehánějí. Příjdou vánoce. Já prostě nezhubnu. Ale do léta do plavek bych chtěla. Prostě tak ,abych se nemusela stydět. To se mi možná ani nepovede. 
chtěla bych mít dokonalou postavu, ale ono se mi to prostě nepovede. Ne, ale je to lákavé. Jakmile mi bude zle, tak snad se do toho dostanu a zhubnu. Sama tomu nevěřím. Ani vy že ne? Takže začíst s dietou nebo ne? Pro mne hloupá otázka. 


6 komentářů:

  1. Víš já tomu věřím. Už předtím jsi to dokázala. Zvládla by jsi to a klidně drž dietu pokud chceš ale ne tohoto tipu. Hubnout se dá vážně jinak než zvracením a hladověním. K čemu to je? Ničí se nehty vlasy... zuby taky a ke všemu to bolí. Máš pravdu. Mají svůj sen ale je těžké jim pomoci. Řečma s kterýma jsem se kdysi setkala jako: "Vy jste uplně vymaštěné krávy!" Nebo doporučováním zdravích diet ničeho nedocílíš. Nerozumím tomu ale myslím že snad ani nechcou být lidé ale nadpozemské bytosti lehké a krásné. Jenomže hubenost dovede zošklivit. Já nenávidím své nohy. Není fajn když si jeden obleče legíny a někdo na něj vybafne: "ty jsi anorektička?" "léčíš se z anorexie?" Malé dítě: "proč jsi tak tenká?" Nevím je to ponižující nemám to ráda. Nemám. Nesluší mi díky tomu většina sukní punčochy nebo nadkolenky tobě ano. Na mě to není sexy vypadá to divně. No dobře už jsem se vyvzpovídala. xD
    Teď zpět ke zbytku. Ano já doufám že by jsi nikdy nezačla doslova s anorexií. Je dobré mít třeba ten blog pro přehled když si dáš NORMÁLNÍ míru hubnutí jak ty říkáš 55 nebo tak. Však proč ne? Ale zase normálnější dietou. Já se svou hubeností trápím nemám jí ráda. Už ve škole jsem i zaslechla jednou (než jsem trochu přibrala): "ježiš to je hnus! Anorektička atd. Ale už je to lepší vážně jsem aspoň trochu přibrala. Prostě věřím že by jsi to zvládla. Jen ti řeknu jedno. Nemáš se za co stydět.

    OdpovědětVymazat
  2. Kitsune: já vím, ale teď se cítím příliš líná. Ale vem si, že po tobě jdou kluci více.. Já si myslím, že by nebylo na kšodu kdybych zhubla, ale v tu chvíli jak jsem jejich blogy četla jsem vážně nevěděla jestli taky začít nebo ne. Je to lákavé vypadat křehce. Ty vypadáš tebe by rád každý chránil, ale já si to někdy chci zažít také. A ench toho máš pěknou postavu... hlavně pas- říká to co má obvod 72! A na ty řeči kašli. Víš kolik těch ti i závidí? Já se jim vážně nedovedu smát. Dost dobře si umím představit, že bych byla jednou z nich. Tohle musí být těžké ale jak se ony podporují! Je to zvláštní a kouzelné. V klasických stylech se lidi poučují nesnášejí a ony se berou jako sestry. Když to děláš špatně- neboli nehubneš a fakt se přejídáš.- neodsoudí tě, ale poradí si a podrží. Vážně tohle mne překvapilo.
    Podepsána jeho milost Neki! xD
    K tomu tvému ostatnímu xD Já vím. Neboj se anorektička... ha ha... já? Já jídlo miluji! A já jenom vím, že kdybych se dostala radikální dietou na mou ideální váhu, zase bych začala jíst a zase přibrala. Bylo by to jako na houpečce. A tento styl nemám jaksik ráda.

    OdpovědětVymazat
  3. Hmm...no, řeknu asi tak jediné...diety jsou k ničemu. Pokud chceš vážně zhubnout, jde to. To jenom ty se podcenuješ a pak to vypadá, jako bys to vlastně ani nechtěla. Co to aspoň vyzkoušet? Zkusit si najít nějaký jídelníčky, dodržovat je, začít se orientovat v tom, co je zdravé a cvičit...myslím, že to pomůže víc, než ty hladovkářské diety, i když přesně nevím, jestli myslíš zrovna tyto.
    Akorát...chápu, že chceš vážně zhubnout a chceš vypadat pěkně...ale přes 60 kilo na tvou výšku? To není moc, vůbec to není moc. Ty máš váhu tak akorát a mimochodem máš i pěknou postavu, takže nějak radikálně to měnit je blbost...někdy si tak říkám, proč se nelíbíme sami sobě a chceme být někým druhým...je to zvláštní,,,

    OdpovědětVymazat
  4. Aru: Nesouhlasím už s první větou. Diety jsou k něčemu. Bez nich vážně nezhubneš- vzpomíná na časy, kdy hubla- mi se prostě nechce hlídat váha a tak. A 60 na moji výšku je vážně hodně! A nevlezu se do kalhot. Přiberu a nezapnu je. Ale mám mikuláše... kašlu na to po vánocích času dost.

    A jak jsme kdysi řekla. Každý se vidíme jinak a možná někdy nesedí nic ani barva očí a vlasů... Vidím já, ale vidíte vy?

    OdpovědětVymazat
  5. V tom případě 63 musí být na mě až přespříliš moc, když říkáš, že na tebe je 60 už moc.
    A dobře, diety jako takové jsou k něčemu. Já myslela diety hladovkářské, že jsou k ničemu...

    OdpovědětVymazat
  6. Aru: to je o tom jak to vydíš ty podle mne já mám moc. A prostě jsme to z toho textu nepochopila a u každé diety musíš trochu hladovět. Takže se mi označení hladovkářské moc pěkné nepříjde. Navíc tohle slovo ani neznám.

    OdpovědětVymazat