Říkali jsme, že se nehádáme, ale co je na tom pravdy?
Mnohokráte se schylovalo k hádce mezi námi. Co k tomu říct, vždyť každý se někdy hádá, ale my ne. My se hádky natolik bojíme, že jsme to vždy zamluvili. Postupem času to však nebylo zamlouvání, ale hrobové ticho.
Musím přiznat, že za to mohu já. Uzavřela jsem se do sebe a nemluvila. Možná by ta hádka byla lepší než to v sobě takto držet.
Vytáhnu ticho jako válečnou zbraň. Odmlčím se a odpovídám jen na to nejdůležitější.
Ve skutečnosti ty hádky jsou vedeny tichem.
Začínám se bát v co to přeroste.
Vypadá to, že se nehádáme. Taky že ne, ale... ale řešíme to válkou tichem.
Je to krátké, ale výstižné. Pak sem dám asi fotky hodně zajímavé.
Má druhá polovička se možná bude zlobit, možná ji to bude nmrzet, ale já o tom musela napsat.
Žádné komentáře:
Okomentovat