středa 9. února 2011

Mlha, co přináší paniku (vyprávění)

A druhé vyprávění. Opět se musí objevit věta: Nikdo (by) to nečekal. Tentokráte na konci. Je to na téma válka. První byla o sebevraždě a ta druhé o hrdinném umíráním a třetí bude o změně lidské povahy.
Töhle vyprávění je kratší a trochu odbyté, ale i přesto to sem dám. Omlouvám se za chyby, ale právě jsem to dopsala, ale číst se mi to nechtělo.


Mlha, co přináší paniku

V televizi každou chvíli běží válečné filmy. Jsou to natočené scény, které se zapomenete ani ne po pár dnech a nic pro vás neznamenají. Málokoho tedy napadne, že to čemu se smějete, je pro někoho krutou realitou. Dennodenně vidím
někoho umírat a mnohdy svého přítele. Nenapadlo vás to nikdy? Scéna filmu se stává tam venku skutečností. Jsou to hranice, které mnozí z vás nikdy nepřekročí. Buďte rádi za to, že můžete žít v klidu v domech a nemusíte bojovat o holý život natož o své věci. Sami se stáváme věcmi. Pouhými
nástroji v rukou generálů, co nás
po stovkách posílají do boje. Jsme pro ně jen vojenský materiál a pouhá síla. Zde se uplatňuje výrok: ,,Smrt jednoho člověka je tragédie. Smrt tisíců statistika." V okolí kolem se vznáší mlha. Cítíme ji. Vnímáme
její blízkost, ale nevidíme ji. Jak se tedy bránit nepříteli, jehož ani nevidíte?
Napjaté ticho, že se nedá ani dýchat. Vzduch je těžký a plní se mlhou, jenž věští smrt. V lesích čekají vlci a ostatní šelmy na hostinu z lidského masa. Přál bych si být na jejich místě. Nemusejí prolévat svou krev pro své pány. Stačí, když je respektují. Střídání stráží. Co patnáct minut se mění a vyhlížejí nepřítele. Začínám se bát. Nejsem hrdina. Chci odtud utéci zpět do svého rodného města. Stěžování ale nepomůže. Hlídka prozatím na mne nevyšla. Nechci ji. Mám sucho v krku, avšak voda je zde příliš vzácná, než abychom jí takhle mrhali. Slunce zapadá a kreslí na nebe prapodivné obrazce. Je to jako šifrovaný dopis určený smrti. Seznam obětí co dnes padnou. Budu jednou z nich? Jak nejistě tikají hodiny a měří čas. Přál bych si mít u sebe tužku a papír, abych zaznamenal všechny pocity a myšlenky. Když pomyslím na to, že já zde umírám a jinde lidé slaví, žijí, baví se… Není to ironie? Podávám ruku svému příteli a pomáhám vylézt na vyvýšeninu. Z dálky jde slyšet řev, avšak ¨mi v uších zní tichá serenáda. Zpívá mi ji sama paní smrt.
Ozvou se první výstřely doprovázené výkřiky zraněných. Trávu pokryjí první kapičky rudé krve a barví lístky květin do ruda. Nikdo z nás si tohoto skvostného výjevu nevšímá. Rozbíháme se do boje na jehož konci lze vidět jenom tmu. Postupně, jak čas plyne, odpadají další a další vojáci.Stávají se překážkami.
To je ten rozdíl mezi scénami z filmů podle pravdy a vymyšlených.
V hrdinných filmech válečníci umírají statečně, říkají silná slova režiséři vykreslují okolí, ale tady? Tady si vás nikdo nevšimne. Jenom vás překročí a nadále bojují. Neumíráme spolu, ale každý zvlášť, zrazeni světem v srdci bolest a černotu. Žádné hrdinství jen šílenství. A kolem ta drzá mlha! Proč taky jednou nevypadne?! Stala se součástí naších srdcí. Křik, bolest a panika. Ano, už vím co ta mlha přináší. Panickou hrůzu. Boj probíhá celou noc.
Následujícího rána za krvavého rozbřesku se začali sčítat oběti. Kolik jich napočítají dnes? Takových padesát určitě. Už není koho zachraňovat. Vojsko se rozdělilo na tři části. První jsou ti, co přežili bez úhony. Druzí se zraněním a třetí poskládaná těla. Opět patřím k živým. Tento výjev se mi stihl vyrýt do paměti, jako písmo na pamětní desku. Po boji je čas všímat si obrazců na zemi. Krev, rudá obloha a mrtvá těla. Z dálky slyším křupání kostí. Šelmy se dočkaly své hostiny. Není to fér. My hladovíme a oni asi jen tak jí. Mám pocit, že kanibalismus zde zanedlouho bude na denním pořádku. Nadechnu se. Potřebuji řvát, ale místo toho ze mne vyjde jenom tiché: ,,Chci domů… Tak moc chci domů."
Bitva jako každá jiná. Smrt se stává denní rutinou. Epizody se opakují jako ve špatné telenovele. Je to předem psaný program co se nedá změnit. Už si ani nepamatuji názvy stanicí televize. Mysl pomaloučku šílí. Toužím po objetí a políbení. Láska odtud unikla. Není na ni čas. City umírají postupem času, jenž je pro nás drahý. Stereotypy v televizích vás nebaví, ani mne ne, ale když se nad tím zamyslíte strnete hrůzou. Nikdo by to nečekal, ale právě tento stereotyp je hrůznou realitou tisíce mužů. Mírové smlouvy ve vitrínách - jedině když válku zažijete poznáte, jakou váhu mají a kolikero duší tímto vykoupí. Pro takový cár papíru co bych udělal! Přichází další temná noc, jestlipak se dožiji rána?
 

Žádné komentáře:

Okomentovat