Taková kratší povídka, není to na žádný pár, prostě povídka, zamotaná, ale přec ji snad pochopíte
PÁV NA ZDI A MEDVĚD V ULICÍCÍCH
Stála tam sama, v nějakém hotelu a postupně se přibližovala k proskleným dveřím, za nimiž řádilo čiré veselí oslavy. Nevěděla, jaká oslava to je, ale její rodiče tam již byli a ona musela za nimi. Rozevřela dveře a vešla do menšího sálu s pódiem a mnoha židlemi. Nikdo se nezastavil, jen pár očí na ni pohlédlo a dále si ji nevšímalo, zbytek večera měla zahaleného ve tmě a pak si vzpomínala pouze na dobu, kdy ji již nebavilo tam být, tak vyšla ven z hotelu a ulicí již věrně známou, přestože si bylá jistá, že je v cizině, se šla se projít.
Pomalými krůčky došla až ke kostelu, žlutě namalován a věže i se střechou zelené, již trochu poznamenané deštěm,sluncem a sněhem. Pamatovala si, že bylo již krátce po dvanácté v noci, nýbrž druhý den.Pohlédla na vysokou stavbu kostela a po delší úvaze k němu vykročila.
Přišla ke dveřím a marně se pokusila je otevřít , jelikož již byly zamčeny.Ona však nadále chtěla se dostat dovnitř, myslíc na svou prababičku a na to, že by se měla za ni k bohu pomodlit, i když modlidbu možná ani neumí.A tu se za ni objevil pan farář se svouji starou pomocnicí. Měl již šedé vlasy, kulaté brýle a bílý šátek na hlavě, přestože nedovedla vysvětlit, jak tam držel a celkově si jej vybavovala oblečeného jako kominíka.Pamatovala si, že ji říkal: ,,Kostel je již zavřený, je pouze do 12" vlastně pořádně nevěděla jestli to řekl, ale věděla, že je to pravda. Proto se pokusila dostat do kostela jinak a pověděla mu: ,,A nechcete pomoci s úklidem?" z nějakého nejasného důvodu věděla, že tam měl někdo oslavu, a že kostel není uklizený. Farář svolil a pustil ji dovnitř. Nechápala jak a proč, ale ta oslava byla jejich, i když ona sama věděla, že přece slavili někde jinde. Nyní si však toho nevšímala a pomáhala uklízet.
Vše se uklidilo až podezřele velmi rychle a tak se postavila před oltář a začala vzpomínat a modlit se za svou prababičku, když tu si všimla pavích pér na zdi. Omámeně k ním přišla a péra se najednou začala posunovat, lámat až..až z nich vznikl obrys... ,,Pták": vydechla s úžasem v očích a péra najednou ožila a opravdu, po kostele se začal procházet páv. Vše bylo až moc úžasné na to, co mělo následovat.
Na hodinách bylo krátce před dvanáctou, i když jasně věděla, že bylo po dvanácté, co vstoupila do kostela.'Dveře se bez varování zavřely a ona tam stála ne už sama, ale s nějakým menším davem, vypadali jako někdo z kresleného seriálu. Moc si toho nepamatuje, jedině ví, že se zjevili dva psi a ti nemilosrdně rozpoutali krveprolití.Pak vše pohltila temnota.
***
Stála na tom samém místě v kostele, aniž by věděla, jak se sem dostala a byl další den. Nic si nepamatovala, ale pro dnešek nebyla sama. Vedle ní té, jenž měla kudrnnaté vlasy stála zrzavá dívka. Nevzpomínala si co ona nebo ta dívka měli na sobě, ale ví, že si klekla a začala se modlit za prababičku vzhlížejíc do stropu, péra na zdi již nebyla. Dívka, jenž byla její nejlepší kamarádkou poklekla vedle ní a tak tam klecěli a vzhlíželi nahoru.
Opět tam stáli oni, ten malý dav, ale tentokráte se ozvalo varování, že do půlnoci kdo zůstane, bude pykat. Nedbala na nic a vzala za ruku svou kamarádku a urychleně utíkala, pryč od toho hlasu, pryč od toho dění, ale místo, aby vyběhla z kostela, vyběhla z ložnice babiččiného bytu a utíkala ke koupelně, jakoby to byly kilometry snažíc se uniknout hlasu a následnému řevu psů. Z nějakého důvodu bylo opět známo, že jedním z těch psů byl zlatý retrívr. Pak si pouze pamatovala, jak stáli u koupelny a najednou utíkali.
Utíkali po ulici, úplně v jiné části města, před medvěděm. V rukou držela svého králíčka a druhou rukou držela svou kamarádku a běželi. Medvěd je, ale vždy dohnal, vždy po nich skočil, poprvé skoro zasáhl králíča, ale ona věděla, že se mu nic nestane, a že trefí domů, pak s kamarádkou udělali něco nemyslitelného, začali s ním bojovat. Nevěděla, kde vzala schopnosti superhrdinů, odkud znala bojová umění, ale obě s ním bojovali a utíkali, báli se a nevědili jak jej zastavit.
Ve stínu javoru, cesta pokryta listím a kolem jen zelená tráva a panelové domy, kousek od odpadkového koše, před nimi trafika, tak by se dalo popsat okolí, kde medvěd stanul před nimi. Dívka se zrzavými vlasy se proti němu s řevem rozběhla, jistá, že jej zabije, ale.. medvěd byl rychlejší. Doteď si pamatuje tu nejhrůznější scénu, medvěd uhnul a zuby se ji zaryl do boku, měl ji jen tak v puse, ozval se její krátky výkřik, pak jen bezvládně ležela v tlamě medvěda, nebyla tam krev nebo si ji nevšimla, jen, jen si vzpomíná jak tak visela z jeho tlamy jako kus masa, ve fialovém tričku díry od rubů, pár děr i v bílé spodničce, co nosí místo sukně, snad fialové vzorkované punčocháče vyvázlyjako jediné beze škod. Kousnul ji přesně v pase, tlamu měl až nezvykle velkou.,,Kitsune": vyděšeně zvolala a pak se proti medvědu rozběhla, nohou jej kopla do hlavy, až dívku upustil, pak-těžko říci jak- mu rozervala tlamu ve dví a rozběhla se pryč, jelikož nevěděla, zda-li mědvěd se nepustí za ní. Vše bylo velmi zmatené, najednou běžela po chodníku směrem k zastávce.Kitsune se nic nestalo, musela odejít v pořádku v mozku to měla vepsané, byla to jistota. Běžela dál, již zpola vyčerpaná, avšak strach, že za ní běží medvěd, ji poháněl kupředu. Doběhla k zastávce a přec byla na nějaké louce, která tam vůbec není.
Byla tam vyznačena cesta v trávě a v tom prostoru předváděli, jak mají určitý druh auta v prudkých zatáčkách špatné a nebezpečné reakce. Dívala se na to, ale nyní z pohledu jedné z řidiček...
Co bylo dál vám nepovm, jelikož jsem se probudila. Ano, celý tento příběh je vlastně můj sen.
Zprvu jsem to chtěla napsat do deníčku, ale takto mi to přišlo jako lepší nápad.
Prozatím se opět loučím. Bai Nyappy!
Pomalými krůčky došla až ke kostelu, žlutě namalován a věže i se střechou zelené, již trochu poznamenané deštěm,sluncem a sněhem. Pamatovala si, že bylo již krátce po dvanácté v noci, nýbrž druhý den.Pohlédla na vysokou stavbu kostela a po delší úvaze k němu vykročila.
Přišla ke dveřím a marně se pokusila je otevřít , jelikož již byly zamčeny.Ona však nadále chtěla se dostat dovnitř, myslíc na svou prababičku a na to, že by se měla za ni k bohu pomodlit, i když modlidbu možná ani neumí.A tu se za ni objevil pan farář se svouji starou pomocnicí. Měl již šedé vlasy, kulaté brýle a bílý šátek na hlavě, přestože nedovedla vysvětlit, jak tam držel a celkově si jej vybavovala oblečeného jako kominíka.Pamatovala si, že ji říkal: ,,Kostel je již zavřený, je pouze do 12" vlastně pořádně nevěděla jestli to řekl, ale věděla, že je to pravda. Proto se pokusila dostat do kostela jinak a pověděla mu: ,,A nechcete pomoci s úklidem?" z nějakého nejasného důvodu věděla, že tam měl někdo oslavu, a že kostel není uklizený. Farář svolil a pustil ji dovnitř. Nechápala jak a proč, ale ta oslava byla jejich, i když ona sama věděla, že přece slavili někde jinde. Nyní si však toho nevšímala a pomáhala uklízet.
Vše se uklidilo až podezřele velmi rychle a tak se postavila před oltář a začala vzpomínat a modlit se za svou prababičku, když tu si všimla pavích pér na zdi. Omámeně k ním přišla a péra se najednou začala posunovat, lámat až..až z nich vznikl obrys... ,,Pták": vydechla s úžasem v očích a péra najednou ožila a opravdu, po kostele se začal procházet páv. Vše bylo až moc úžasné na to, co mělo následovat.
Na hodinách bylo krátce před dvanáctou, i když jasně věděla, že bylo po dvanácté, co vstoupila do kostela.'Dveře se bez varování zavřely a ona tam stála ne už sama, ale s nějakým menším davem, vypadali jako někdo z kresleného seriálu. Moc si toho nepamatuje, jedině ví, že se zjevili dva psi a ti nemilosrdně rozpoutali krveprolití.Pak vše pohltila temnota.
***
Stála na tom samém místě v kostele, aniž by věděla, jak se sem dostala a byl další den. Nic si nepamatovala, ale pro dnešek nebyla sama. Vedle ní té, jenž měla kudrnnaté vlasy stála zrzavá dívka. Nevzpomínala si co ona nebo ta dívka měli na sobě, ale ví, že si klekla a začala se modlit za prababičku vzhlížejíc do stropu, péra na zdi již nebyla. Dívka, jenž byla její nejlepší kamarádkou poklekla vedle ní a tak tam klecěli a vzhlíželi nahoru.
Opět tam stáli oni, ten malý dav, ale tentokráte se ozvalo varování, že do půlnoci kdo zůstane, bude pykat. Nedbala na nic a vzala za ruku svou kamarádku a urychleně utíkala, pryč od toho hlasu, pryč od toho dění, ale místo, aby vyběhla z kostela, vyběhla z ložnice babiččiného bytu a utíkala ke koupelně, jakoby to byly kilometry snažíc se uniknout hlasu a následnému řevu psů. Z nějakého důvodu bylo opět známo, že jedním z těch psů byl zlatý retrívr. Pak si pouze pamatovala, jak stáli u koupelny a najednou utíkali.
Utíkali po ulici, úplně v jiné části města, před medvěděm. V rukou držela svého králíčka a druhou rukou držela svou kamarádku a běželi. Medvěd je, ale vždy dohnal, vždy po nich skočil, poprvé skoro zasáhl králíča, ale ona věděla, že se mu nic nestane, a že trefí domů, pak s kamarádkou udělali něco nemyslitelného, začali s ním bojovat. Nevěděla, kde vzala schopnosti superhrdinů, odkud znala bojová umění, ale obě s ním bojovali a utíkali, báli se a nevědili jak jej zastavit.
Ve stínu javoru, cesta pokryta listím a kolem jen zelená tráva a panelové domy, kousek od odpadkového koše, před nimi trafika, tak by se dalo popsat okolí, kde medvěd stanul před nimi. Dívka se zrzavými vlasy se proti němu s řevem rozběhla, jistá, že jej zabije, ale.. medvěd byl rychlejší. Doteď si pamatuje tu nejhrůznější scénu, medvěd uhnul a zuby se ji zaryl do boku, měl ji jen tak v puse, ozval se její krátky výkřik, pak jen bezvládně ležela v tlamě medvěda, nebyla tam krev nebo si ji nevšimla, jen, jen si vzpomíná jak tak visela z jeho tlamy jako kus masa, ve fialovém tričku díry od rubů, pár děr i v bílé spodničce, co nosí místo sukně, snad fialové vzorkované punčocháče vyvázlyjako jediné beze škod. Kousnul ji přesně v pase, tlamu měl až nezvykle velkou.,,Kitsune": vyděšeně zvolala a pak se proti medvědu rozběhla, nohou jej kopla do hlavy, až dívku upustil, pak-těžko říci jak- mu rozervala tlamu ve dví a rozběhla se pryč, jelikož nevěděla, zda-li mědvěd se nepustí za ní. Vše bylo velmi zmatené, najednou běžela po chodníku směrem k zastávce.Kitsune se nic nestalo, musela odejít v pořádku v mozku to měla vepsané, byla to jistota. Běžela dál, již zpola vyčerpaná, avšak strach, že za ní běží medvěd, ji poháněl kupředu. Doběhla k zastávce a přec byla na nějaké louce, která tam vůbec není.
Byla tam vyznačena cesta v trávě a v tom prostoru předváděli, jak mají určitý druh auta v prudkých zatáčkách špatné a nebezpečné reakce. Dívala se na to, ale nyní z pohledu jedné z řidiček...
Co bylo dál vám nepovm, jelikož jsem se probudila. Ano, celý tento příběh je vlastně můj sen.
Zprvu jsem to chtěla napsat do deníčku, ale takto mi to přišlo jako lepší nápad.
Prozatím se opět loučím. Bai Nyappy!
Žádné komentáře:
Okomentovat