Za rok a den, snad mi odpustíš (Hizaki X Kamijo)

Co říci snad jen, že jsem se konečně zase pohnula...a napsala tuto... no povídku...Je věnována Kitsune jako omluva za to, že nedokáži přepsat do PC procelánovou duši tak alespoň tuhle fan-fiction

Těžko říci zda-li bude za něco stát

Slunce prosvítalo skrz okna a dráždilo svými paprsky tváře dvou mužů-snad milenců- nutíc je aby vstali a věnovali se jeden druhému, či jiným věcem. Mladší z nich pomalu otevřel oči s rozmazaným líčením-včera jaksik neměl možnost si je odlíčit- a skoro až zděšeně se rozhlédl po okolí, po bytě, v němž on sám byl jenom párkráte, avšak nikdy by jej nenapadlo, že majitele tohoto bytu, on sám někdy svede a přitom nevědomně pod vlivem alkoholu.

Urychleně vstal sbírajíc své oblečení a ještě snad rychleji -pokud to bylo možné- se oblékl a opustil byt, i když věděl, že muž-po kterém vždy toužil, avšak něchtěl mu ublížit svým životem- pozná, že on tam byl, že se dopustil hříchu, o který nikdy nestál.

Z očí kanuly pomaloučku slzy, avšak byly reálné a jisté jako zeď domu, do niž málem vrazil, jak přes závoj lesklých kapiček sotva viděl. Nestál o tento život, nyní už ne. Vždy měl alespoň mizivou naději, že jakmile skončí smlouva, k niž se ze zoufalství upsal- kvůli otci, co věčně pil a jej nutil vydělávat- že bude moci spočinout v jeho náruči, hrát si s jeho vlnitými vlasy hnědé až blond barvy a bude moci se bezstarostně smát, líbat jej a prožijí spolu krásný život nehledíc na minulost, kde se on sám dopustil něčeho straštného, avšak nebýt jeho úsilí tak by se oni dva nikdy nesetkali.

Pamatoval si, když spolu zakládali skupinu, jak vypadali oba občas zženštile, avšak s postupem času se Kamijo vypracoval k jiné image a skvěle doplňoval jeho vzhled princezny. Tolik toužil po otm být alespoň částečně tou milou a bezstarostnou princeznou, za niž jej všichni měli, být s ním  s princem jeho snů a do nekonečna se k němu tisknout neznajíc strach a bolest jenž číhá za dveřmi jako divoká šelma toužící po kořisti, takové byly jeho představy, toužil po láskyplném pohledu, avšak díky jeho dohodě musel své sny odkládat, musel denno denně si hrát na couru-jinak ot lze nazvat prostě děvkou- aby splatil dluhy, jenž si vytvořil tím, že ze začátku byl velmi zdráhavý.

Slzy nabyly na intenzitě, když si začal uvědomovat, že oblížil muži-Kamijo, jehož ze srdce miloval a čekal na den, kdy skončí jeho dluhy a on bude mci žít a jako pták s hnízdě se choulíc v jeho náruči. ,,Kamijo.":zašeptal a na ulici klesl na kolena.

***

Právě v tu dobu se začal probouzet i druhý z mužů a když prošel byt zjistil, kolik a jak moc uhodilo. Ano, on znal Hizakiho pověst a měl i důkazy, ale nikdy netušil, že on sám bude takto využit a snad jej to zranilo o to více, že věděl, že Hizaki- ta princezna jenž miloval- necítí nic, žádnou bolest, žádné výčitky avšak v tomto se vysloveně pletl, ale člověk je zvláštní tvor a málo kdy jej napadne, že událost, jenž ranila může být omylem. Kamijo totiž netušil, že i Hizaki byl a omylem jej svedl.

Začal uklízet všechny stopy po dnešní noci, po bolesti avšak vůně Hizakiho-vůně růží- přetrvávala i nadále i když větral skoro hodinu.

S tichým povzdechem si sedl za stůl a jeho ruka začala psát další z písní, ale papír po prvních pár řádcích letě do koše jako bezcený cár papíru, bez významu. Tak často přemýšlel , proč některé papíry-jako knihy, originály písně- byly tak cenné a jiné bezcené co klidně mohl vyhodil a nikdy by si na jejich existenci nevzpoměl.

Měl strach co bude dál s jejich kapelou, bez něj, by to už nemělo možná ani smysl.Potřeboval jej, avšak po této zradě něco bránilo mu již věřit. Netušil nic a dohodě, jenž Hizaki musel dodržet, netušil, že jej to také bolí. Že to byla pouhá mýlka způsobena alkoholem, tou drogou. Snad do pláče by mu mohlo i být, avšak něco mu bránilo, něco jej nutilo být zticha, něco mu bránilo projevit pláč.

,,Hizaki": tiché zašeptání jeho jména a osamělá slza bloudíc po tváři.

***
A právě v tuto  chvíli, při vyslovení jména hizaki stál na mostě shlížejíc dolů do řeky. Snad chtěl skočit, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a vytáhl mobil. Chvějící se rukou začal psát:

     Za rok a den svůj dluh splatím, snad mi do té doby odpustíš. S láskou Hizaki.

***
Když zazněl zvuk mobilu a zpráva byla přečtena a odeslána odpověď, oba se v tu chvíli usmály. Jeden na mostě druhý na balkóně. Plamen svíce láskybyl zažehnut a rok a den čekala na boží soud. Na soud, jenž přišel a byl ukončen. Společným soužitím v bytě, kde vše začalo.

Omlouvám se za to, že je krátká a nedává smysl. Ale ke konci jsem se do toho zamotala a nevěděla jak dále. Slibuji, že někdy dám něco pořádného, ale zrovna teď můj mozek stávkuje. Tak zatím....