Hospital's...

...days.

„Napadal sníh.“ Když mi tato slova ráno řekla sestřička, jenom jsem se otočila a přikývla. Co taky na to jiného říci, že?  A přesto tady už deset minut sedím na posteli a pozoruji padající vločky, kterými občas zamíchá vítr.

Jsem tu již třetí den. Nemocnice je místo, jenž rozhodně nechcete navštívit. Naneštěstí se mi začal jakoby vytrácet sluch a já byla nucena na několik dní opustit teplo domova. Všechno mi to tu přijde takové… neosobní. Ale mohu říci, že se cítím mnohem lépe, než první den… alespoň po psychické stránce.

Sněží… Co pro vás sníh znamená? Na Vánoce doufáme, že ho napadne hromady. Na jaře zase chceme, aby už vymizel. Naneštěstí ono tomu bývá právě naopak. První pohled na bílý studený písek poletující za okny a já se vrátila zpět do minulosti. Vzpomínka na procházku s tou naší černou obludkou. Váleli jsme se v závějích sněhu a vrátili se domů pozdě. On miluje sníh! Tak proč mu krást možnost radosti?

U oken se bojíte, že každou chvíli mohou vypadnout, avšak o to se stará pouze vaše fantazie. Sice úplně netěsní, nicméně to nikomu nevadí.  Špitálu panuje teplo, nikoliv zima. I když to se mi pouze může zdát.

Sněží… už druhý den. Za okny bílo. Těžko věřit, že jsou velikonoce, že? Ovšem dneska přišla slaboučká naděje v podobě slunečních paprsků.

Dneska oficiálně skončila má samota. Vedle mne si čte starší paní. Kdo ví, jak spolu budeme vycházet. Přece jenom já a moje seriály… ještěže jsou přinejhorším s titulky. Především ty v japonštině… 

Čas tu ubíhá celkem normálně, když máte k dispozici televizi, notebook či knihu, avšak v 9 hodin ráno vám dají infuzi a vy ležíte a snažíte se ten čas měřený kapkami z té plastové láhve s nápisem NaCl Braun zaspat. Většinou tak strávíte jednu až dvě hodiny. Jenomže z nějakého čistě nevysvětlitelného důvodu mi kapky měřily čas od devíti do půl druhé odpoledne. Nikdo netuší, kdy se stala chyba.

Ale což… lidské tělo se přizpůsobí hodně věcem. Třeba i té křeči, kterou jsem po dvou hodinách dostala a bolesti, jenž jí doprovázela.

Popravdě… začínám se tu i nudit. Číst se mi nechce, psát se mi nechce a nevím, jestli mám vůbec náladu na seriály, anime, mangu, etc. Zajímalo by mne, kolik lidí o mém pobytu zde ví a kolik si jich na mne vůbec vzpomnělo. Ale snad se mnou pověřená osoba dostane na můj FB a řekne mi to… Když už jsem tak u toho… zajímalo by mne, kdy se ta pověřená osoba zde ukáže.

Pro změnu se zde nahrnula před pár hodinami snad celá rodina. Obě babičky, oba dědové, strýc a taťka… hlavně že jsem říkala, že nechci žádná velká shromáždění. No jde vidět, jak člověka poslouchají. Ale nejvíce mne štvou ty jejich otázky: „A co ti mám přinést?“ „A nechceš něco?“ Ne… už i sestřičky si ze mne dělají srandu, že mám na okně takovou výslužku… taky že jo. V jídle jsem vybíravá, avšak vaří tu dobře a já jím. To jim ovšem nedochází.

Ale když se nad tím zamyslím… jsem ráda, že je mám. Nezcvoknu… i když samota na pokoji mi celkem vyhovovala.

Nevěřili byste, jak je příjemné být opět doma. Pustili mne v pátek po obědě. Ale musím říci, že cesta autem po městě pro mne byla… no řekněme, že mi brněla hlava a sotva jsem slyšela, co taťka povídá. V té nemocnici byl zase klid. A teď po týdnu takové zvuky. Ale už jsem si zvykla.
Nejhorší ale bylo odpovídat všem na zprávy. „Tys byla v nemocnici?!“ Tak ne asi lidi!
Zakládala jsem si na tom, aby o tom nikdo nevěděl, vyjma pár blízkých osob – však vy víte, kdo má ta privilegia – protože jsem se chtěla vyhnout nějakému nedorozumění, které by ta informace vyvolala. Ono to bylo opravdu narychlo a tak jsem nestačila napsat žádné info. Musím říci, že se mi to v tajnosti povedlo udržet, no zpátky k těm zprávám.

Po rozhovoru s asi 4 lidmi mi přišlo, že snad se musím utápět v depkách nebo co. Jako není mi nejlépe, ale jak mi každý psal, jak nemusím být na dně a jak to je pro mne hrozné… jako WTF???? (a to tohle nepoužívám). Žiju… prostě se s tím dá žít… netvrdím, že je to bez problémů, ale jsou tak minimální a zanedbatelné.  Navíc mne štve oslovení „bobe“ nebo „bobku“… všichni mi tohle napsali… bože to je šílený… „vybaví si ten králičí bobek“ ne… nejsem bobek…
OK… ale od některých spolužáků mi to přišlo hodně neupřímné a hrané. Nemuseli tak přehánět, především jedna slečna… 

Dostala jsem velkou nechuť se vrátit do školy… je mi jasné, že to bude vyptávání, jak to snáším, a jak je jim to líto… a bla bla bla bla blaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa…

Nevím co všechno jsem tady napsala, jestli je tu i nějaký větší průběh… ale prostě je to takové zkrácené, protože podrobnosti se dostanou jenom k pár lidem.
Chci říct, že je mi lépe a že se hodlám sejít s pár lidmi, kteří mne od počátku mé nemoci drží nad vodou a brání tomu, abych se zdeptala psychicky, protože tohle já umím asi nejlépe. Než aby křičela a řvala, tak mne to sežere zevnitř… však jedna osoba… možná dvě… to moc dobře ví, že?

So, thanks…

A abyste už nemuseli číst tento úplně nudný nic neříkající článek, tak končím. Ovšem koho by čirou náhodou více něco zajímalo, jsem k dispozici na FB a ICQ… skype zapínám jenom na požádání ;)