Čaj....

...nebo...



...léky?


¨Právě jsem si vzpomněla na slova naší učitelky. Když má žena rýmu nebo teplotu spolyká brufen či paralen a vydá se normálně do práce. A muž? Ten si sedne do křesla, přikryje se dekou, dá si ruce do klína a naříká a žádá aby jste mu uvařili čaj, dělali jídlo a starali se o něj.

V něčem má pravdu. Ale s mým taťkou ne. Ten i když má horečku chodí do práce. Zato znám pár lidí, co velmi rádo simuluje.

Já jsem po mamce. Odmítám si přiznat že jsem nemocná. Nikdy to ani rodičům neříkám. Tajně si vezmu případně prášek - ani ten někdy neberu - a jdu s tím do školy. První hodinu jsem mrtvá a pak úplně v pohodě. Nepochopím prostě lidi, co jenom s 37 už leží a berou prášky a kašlou a šíleně vyšilují, že málem umírají.

Nesnáším tyto nemoce. Příjde mi to docela dětinské. Dospělí prostě nadále chodí do práce a léčí se o výkendech. Já se snažím o to samé. Nemám ráda, když cokoliv zameškám kvůli stupidní teplotě. Pamatuji si na jediné období v tomto roce co mi bylo zle a teplotu jsem asi měla. Večer před tím si pamatuji i Kitsune. Bylo to tak trapné. Nesnáším takové situace. Doufám, že něco stejného se už nikdy opakovat nebude.

Proč o tom mluvím? Protože se mi hroutí všechno.

Skutečně začnu zastávat myšlenku: ,,Radši nic neplánuj a nedoufej, pak totiž nemůže přijít žádné zklamání."

A toho se skutečně začnu řídit. Je to jediná normální myšlenka v posledních měsících.

No... Po zbytek prázdnin asi vypnu počítač a budu se věnovat  škole a rodině. Není nic důležitějšího a jistějšího. Rodina se na vás prostě nevykašle. Ano, sice nemohu na nedělní čajový dýchánek, ale to mi vůbec nevadí. Ani jsem na něj moc nechtěla, ale teď když o tom přemýšlím šla bych tam, ale neměla bych s kým pořádně mluvit. Prostě se bojím, že budu černá ovce této komunity. Jsem skutečně jediná, kdo se v této společnosti bojí?

Možná ano možná ne. Kdo to ale přizná že.

Momentálně se řeší stav Maxe. Jestli bude v dospělosti utíkat nebo ne. Ráno mamce pokousal křáček xD. Já se musím smát. Ale Max je chytrý. Snad nebude. Ještě se bojíme aby nám v létě nerozkousal bazén.
Teta má prý psa, který sice do bazénu neskáče, ale pokaždé když jde kolem se alespoň napije. Je to blbeček co neposlouchá a utíká. Sice ne daleko, ale plot si přeskočí. Je to takový magor.

A Tessinku celý týden krmím já. Je to fajn kočka. Dneska večer budu dlouho vzhůru. Je čtvrtek a to znamená kriminálky. Uáááááá. Tak je miluji. Babička je nesnáší a já je miluji. V úterý kdy je taky takový den kriminálek tak jsem byla vzhůru do půl druhé.

Právě jsem se dozvěděla, že se ruší velká akce přespání u mne. Smůla no. Mi nikdy nic nevyjde. První se mi řekne, že snad vyjde alespoň sobota a teď se to překroutí na to, že až příští týden se uvidíme. Taky pěkný. Takže od středy jsme se neviděli a neuvidíme asi do další. Takže 14 dní. Ale co. Klidně měsíc klidně i rok. Je mi to tak nějak jendo. Jenom kdyby se rodina tak blbě nevyptávala. Nesnáším dotazy typu:,, A ona nepříjde?"

Dneškem jsem ztratial chuť nakupovat a nosit harajuku. Musím asi předělat celý šatník. Možná se i pár věcí zbavím. Asi sukní... a triček... a nějakých mikin. Chci se vrátit zpět. Zpět do doby před 3 roky. Neotevřít tehdy osudový e-mail co mne změnil. Život by možná byl snažší.

Měla bych jít konečně obědvat. Potom pomoct s marcipánem a pak jít s Maxulí ven.

A tímto článkem se do konce týdne asi loučím. Nebudu možná ani reagovat na komentáře. Chce to pauzu ode všeho. Někdy člověk prostě nemá co říct a má chuť být sám.

(To to je les před rozhlednou a kopec kde Max rád běhá)