středa 23. listopadu 2011

Slohovka...

...pro paní učitelku...



...Mikulíkovou.

A je to tady! Četla jsem před třídou poprvé slohovku. Vím, šli tam ostatní, ale... byla jsem děsně vyklepaná. Nezvládla jsem to a když jsem se zpátky sedala, ani jsem se pořádně netrefila na židli. Chvěla jsme se tak, až se mi třepal i papír. Byla jsem tolik nervózní! Bože! To bylo strašné. Jinak učitelka mi řekla, že mám hrozné sykavky a měla bych s tím něco dělat. Slohovka je trochu tragická a nejlepší byla její poznámka ,,A všichni umřeli" To mne dopálilo! Sakra! Nesnáším, jak mi do toho někdo mluví a mluví! A jak se na začátku smála! Přečetla jsme nadpis a ona se smála! Příště ji už šetřit nebudu! "nádech, výdech" Jinak na konci mi řekla ,,Nevím, jestli jste to psala vy." Na tohle jsme ale byla připravena. Měla jsem původní vezi a tu jsem ji taky dala. Ha! Třída se smála, já se prostě nenechám vypéct! Začala jsem si slohovky zakládat. Mám je po kupě- teda ty, co se mi hodně líbí. A tak no... ale konec tohohle výkecu a nyní již samotná slohovka. Jen chci podotknout, že jsme ji přesně dvakrát přepisovala. Tohle je slohově u mne hodně dokonalá slohovka. Chyby nevím, ale neopakují se slova, je to poctivé vyprávění. hraju si s osobami a časem. Nuže a teda ona slohovka.


I andělé mohou trpět


Téma: A tak se to stalo…


Všimli jste si vůbec někdy, že lidé, kteří vás denodenně míjejí, mají svůj specifický rys? Možná vám to přijde podivné, ale ono to takové prostě je. Vemte si třeba mne. Každý, kdo mou osobu poprvé potká, si zapamatuje něco, čemu rodiče říkají andělské držení těla. Zní-li vám tato vlastnost jako fantastický prvek z filmu nebo z knihy, nedivím se, ale ve skutečnosti to vážně vypadá, že vlastním neviditelná křídla, která nesu na svých zádech. Onen zvláštní jev bohužel jenom skrývá nekončící utrpení. Bolest většinou zplodí jenom větší bolest. Tehdy jsem naivně věřila, že utrpení mě potká až ve stáří.
,,Nesnáším déšť!“, ozvalo se ze zadní sedačky poměrně velkého a rozhodně drahého auta. Nikdo však tomuto prohlášení nevěnuje ani kapku pozornosti. Prudký déšť bubnuje s pravidelností do skel, až se jednomu z toho napínají nervy. Ovšem tento prostý jev přírody nebrání zbytku rodiny, aby si užívala pocit z toho, že za pár hodin budou ubytováni v penzionu poblíž jezera ke koupání. Snad jen rusovlasá dívka, sedící na zadním sedadle, se tváří, jakoby ji trýznili zdlouhavou cestou.
,,Vždy když někam jedeme, prší!“ Avšak i tato věta zůstala nepovšimnuta. S povzdechem se opět začala věnovat své obvyklé činnosti. Dívaje se z okna ven nezpozorovala téměř nic.  Mlha objímala svým závojem veškerou vegetaci i lidské výtvory tak silně, až rusovláska žasla nad tím, jak svede její otec dobře řídit i při takové mizerné viditelnosti.
To se ale mělo do budoucna drasticky změnit.
Auto stálým tempem vjíždí do zatáčky. V husté mlze se z nenadání objevuje mladá srna. Řidič prudce strhává volant. Údajně bezpečný stroj dostává smyk. Chladným ránem se rozezní lidský křik, jenž značí paniku, bezmezný strach smíšený s bolestí. Následuje zvuk lámajícího se kovu a řinkot tříštícího se skla.
Změť součástek se zastavuje o dvojici smrků. Vzduch se opět plní řevem a prosbami postarší ženy. Nikdo jiný není schopen vydat sebemenší hlásku. Otec se nachází ve stavu bezvědomí a ona dívka se nezmůže na nic. Šok jí ochromí mozek natolik, že si nepřipouští žádnou informaci. Leží mezi střepy s tou vší pohromou jako ztělesnění padlého anděla. Kusy skel zaryté po stranách páteře šíří do rusovlásčiného těla bolest, do okolí pramínky teplé krve.
V takových chvílích se zdá minuta jako hodina a hodina jako věčnost. Ať si lidé říkají cokoliv, ale v podobném okamžiku myslíte na utrpení své vlastní, nikoliv ostatních. Filmy umí lhát. Nikdy nikdo vás nepřipraví dopředu na zlé zážitky tohoto kalibru, i kdybyste to tušili už několik let dopředu. Zkuste si v agónii bolesti čekat na pomoc, jež přichází později za souhry sirén a slov trpících.
Z té scény se rusovlásce poté vybaví vše. Dokonce i zvuk dopadajících kapek. KAP… KAP…
A tak se to stalo. Nezáleží, kolik času od oné nehody uplynulo. Nezáleží ani na tom, kolikrát v noci se budím a dokonce i oblečená klesám na kolena ve sprše, pouštím na sebe teplou vodu prosíc, aby bolest zad ustoupila, abych se mohla volně nadechnout. Nic z toho doopravdy není důležité. Trpí více lidí, než by si kdo dovedl představit, ať už se původ nalézá v psychické nebo fyzické stránce. Ani nevíte, co by někteří dali za život bez omezení, bez utrpení. Každá vaše pesimistická myšlenka způsobí, že na tváři se objeví nehezký výraz a to může být hloupá chyba. Totiž chci říct: ,, Kohokoliv potkáte, tak se usmívejte, jelikož nikdy nevíte, co si daná bytost prožila. I co v následujících dnech čeká vás…“


PS: Ráda uslyším vaše názory, ale co se týče stylu psaní a nápadu, tohle jsme prostě já.

2 komentáře:

  1. Už jsem ti k tomu svůj komentář řekla ale i tak krásné. Miluji tvoje práce a z učitelky si nic nedělej vím že je to nepříjemné ale byla jsi na ní připravena! xD A ano tu trému znám papír vždycky šíleně tisknu at se netřese. Přečetla jsem si to znova je to skutečně krásný příběh.

    OdpovědětVymazat
  2. Kitsune: Děkuji... jsem ráda, že už to mám za sebou. Sice příští týden píšeme elkou slohovku, ale jinak... a v pátek se dočítá zbytek. Jsem zvědavá.

    OdpovědětVymazat