To co možná neměla jsem dělat...
A je to opět tady. Pochyby se vrátili a dveře, za něž jsem je zavřela se sami uvolnily a vmetly mi to do tváře přímo. Bolí men u srdce, že takto uvažuji, ale zase mám pocit, že by bylo lepší se vrátit a stát se zase součásti ostatních.
Pamatuji si z dnešku málo toho co mi řekla, jako vždy, i když velmi často si vybavím celý náš rozhovor jen s minimálními chybami, ale tohle mi utkvělo v paměti. Vždy říkáme, jak se známe, že nám jen tak někdo neporozumí. Seděli jsme a ona říkala něco o tom, že ji vždy začne bolet hlava a já s úsměvem odvětila: ,,Já vím, znám tě." nemyslela jsem to úplně spíše optimisticky, ale ona se nam ne podívala očima šelmy. Ano, občas mají zvláštní rozšíření v noci nebo podobně. A pak odvětila: ,,Ne neznáš" nebo ,,To si jenom myslíš" už nevím co to bylo přesně. Ale zabolelo to. Nevím proč, ale zabolelo.
***
O něco později jsme opět seděli u ni a najedno use má nálada přepla. Jako semafor i hůř. Pamatuji si, že řekla, co se stalo, proč jsme najednou taková jiná, ale já ji na to nic moc neřekla. Nechtěla jsem s ní o otm mluvit. Jsem hloupá? Asi ano.
'
***
A pak jsme šli ven. Pomalu jsme se procházeli a já mlčela. Nemluvila, nechala jsem to na ni a uvažovala. Jaké to je? Jaké je, když najednou já mlčím? A proč by jednou nemohla si zkusit ona? Je to divné jako vždy, všechny mé myšlenky. Najednou mám chuť se vším skončit. Mám tuouhu i za tento článek nandat jich mnohem více, jen abych jej skryla. Je pozdě... půjdu spát.
Nevím co mi na to Kitsune řekne, nevím. Nedovedu pro dnešek odhadnout, trochu men bolí hlava i oči...
Žádné komentáře:
Okomentovat