Nadpis zní možná trochu divně, ale přesně to vystihuje dnešní hodinu dějepisu.
/*perex*/
Každý zná nebo alespoň viděl obrázky z 2. světové války. Z Osvětimi. Hodně všechny zarazilo to, jak nám učitel ukazoval ty zbídačené lidi. Jak jsou hubení a jak mají prázdné oči. Nejhorší snad byl obrázek mrtvých těl na vozu. Nechal ho na zdi dlouho a já viděla tu prázdnotu v očích. Nebyli to lidé... kdysi možná, ale tam... tam to bylo něco jiného. Hubené všichni se zdáli stejní, zkroucená mrtvá těle. Nevěděla jsem, jestli se mám dívat nebo pohled odvracet a nebo jestli se mi chtělo zvracet nebo brečet. Bylo to zvláštní. Tohle ve mne zůstane docela dlouho. A sám učitel řekl, že kdyby se něco podobného stalo teď, byli bychom na řadě my... protože židé už jsou pryč... a bylo by to mnohem horší s tím, jaké máme technické dovebnosti teď.
Následující hodina byla hudebka. Odcházela jsem z ní dříve kvůli zubaři. Ovšem byla sranda. Na začátku hodiny jsem se s Kikou domluvila, že jakmile se učitelka otočí budeme si házet s ,,krysákem" *jde o ten míček háčkovaný* A nakonec se přidal ještě jeden míček a další. A tak si házela celá třída. Učitelka si ničeho nevšimla. Normálně takové věci nedělám, ale dneska výjmečně jo. No a pak jsem musela k zubaři.
Mám po mamce hodně zničené zuby a taky to tak vypadá. Pokaždé mám nějaký kaz jenom jednou jedinkráte mi žádný nenašla. Hodně to bolelo...nechci o tom moc psát, ale někdě to potřebuji ze sebe dostat. Bylo mi hrozně. Už od mala nenávidím zubaře a to co mi dělá jak jsem v její moci jakoby. Nevím jak to popsat. Hodně mi to vadí. Ještě teď mi v zubu pulzuje slabá bolest. Dneska se už nebudu smát. Potřebovala bych asi obejmout. Stále je mi do breku když na to myslím. Vím, je to hloupé, ale já už taková jsem. Nenávidím zubaře a to co mi dělala mne ponižuje svým způsobem. Vždy ji pusu zavírám a ona pořád po mne dokola chce, abych ji otevřela více a více... až mám občas pocit, že mi praskne čelist.
Nevím co by mi pomohlo, snad vážně jen to obejmutí. Nebo bych potřebovala někoho kdo by mne vyslechnul. Nejvíce men zabolí jak někdo řekne: ,,Nemluv o tom." Ne že by mi to nějak vadilo ne každý to snese, ale byla bych radši kdyby mi někdo řekl: ,,Pojď se radši bavit o lepších věcech ať na to zapomeneš." Vzpomínám, jak u nás dvě holky měly záchvat. Byla jsem z toho sama na zhroucení. Potřebovala jsem to někomu říci, ale pomoc jsem našla až u Kitsune, která mne obejmula a pomohla mi se rozbrečet. Tohle dělám jenom před ní. Tehdy jsem potřebovala pomoc. V takových chvílích to nejsem já. Jsem zamlklá a prostě... nejsem to já a mám hodně černé myšlenky. Možná proto ztrácím všechny v mém okolí. Tyhle moje stavy nikdo nezná tak proto... občas to bolí, ale nač si stěžovat? Mám super kamarádku co bych nikdy nechtěla vyměnit. Ona mi pomůže... pro ni jsem schopna jít až za své hranice... možná bych byla ráda i za těch pár lidí navíc, ale není to nustností jen takové zpříjemění osamocených chvilek, třeba ve škole, ale musím říci, že jak kažý říká, žýe má jen pár kamarádů já říkám že mám jednu kamarádku a ani více nechci... Nechápete? Nevadí... možná by někdo uvítal další společnost, já sice taky, protože občas mne má samota štve, al nutnost to není ne? Ale nedolízám taková jsem nikdy nebyla. Prostě kdo ke mne příjde tak příjde, většinou mi nedělá problém bavit se s někým s kým jsem se třeba i nechtěně dostala do konfliktu... já je nevyhledávám. Ani si nepamatuji, že bych právě teď nějaký konflikt s někým měla.
Kompletně jsem se do toho článku zapletla. Ani nevím co jsem původně chtěla říct. Napadlo mne, že si ze sčrandy někdy udělám svůj životopis xD takové to co mám ráda a co ne i když... no uvidí se... Každopádně nemám na blog čas, jelikož lítám po venku a shazuji přebytečná kila xD Občas je sranda jít takto ven... i sama bych šla.
Další nudný zápis...
Žádné komentáře:
Okomentovat